První vzpomínka-bydlení

Každé dítě se šťastným dětstvím vchází do samostatného života plno ideálů, snů a ilusí. Postupem času se tato krásná bájná bublina začíná zmenšovat až úplně splaskne a přichází všudypřítomný kámoš jménem Stereotyp. Avšak čas strávený v bublině je nezapomenutelný!

Všechno chcete dělat jinak než vaši rodiče a jste si úplně jisti, že změníte svět.

Když jsem začala poprvé bydlet se svým přítelem, nyní už manželem, neměli jsme skoro nic. Dvě židle, stůl, půjčenou lednici, postel. Žádná televize, pračka, myčka atd. Takže jsem si začala nárokovat vybavení bytu rodičů, ne, že bych jim brala televizi, to by mi neprošlo, jen tak tu hrnec, tu váleček, tu cedník, tu hrníčky. Peněz jsme měli málo a našim to nevadilo. Vždy jsem přijela autobusem a alespoň mě furt viděli, neboť mi stále něco chybělo. A tak jsem si jednou takto autobusem jela vypůjčit sekeru. Blížily se totiž vánoce a koupený stromeček se nám nevešel do stojánku z bazaru. Stojánek jsem doma sebrat nemohla, kam by si pak postavili stromeček naši. Při zpáteční cestě mě v autobusu potkala máma mé nejlepší kamarádky. Trochu nechápala, proč mi z kabelky kouká sekera. A já jí nadšeně vyprávěla o našem zabydlování. Oči mi jen svítily.

O deset let později stojím za pultem zlatnictví jako prodavačka. Přichází mladá žena-slečna. Optám se jí na přání a ona se stejnou jiskrou v očích povídá, že chce přívěšek pro přítele. Nabídnu jí všechny pánské varianty. Ona kouká a pak povídá legendární větu: "ne, ne on je úplně jiný než ostatní muži" Chtěla jsem jí říct: "jo, jo sestro, to jsme si myslely všechny"

Ale přece bych jí tu bublinu nepropíchla…