"Ztraceni v pokroku"

Vždy v létě, když navštívím místa vzdálená moderní civilizaci, dojdu k otázce. Kdo je na tom lépe? Koukám se na jejich pomalý život a trochu i závidím. Rozhodně tedy mají čistější hlavu než my. Po nějakém čase stráveném v jejich světě, začínám zpomalovat i já. Docházím k vnitřnímu klidu, který jsem mívala jako dítě. A to je právě ten smysl dovolených. Udělat restart a začít znova. Nový školní rok dětí s jejich nesčetnými kroužky. Bůh mi nadělil všestranně nadané děti a tak se jejich rozvoj snažím podporovat i za cenu svého zdravého rozumu. Časové kombinace mezi prací, školou, školkou, uměleckou školou a kroužky jsou občas neskutečné. Většina mého okolí si ťuká na čelo, avšak můj vnitřní hlas mi říká, že je to správné. Přijde čas, kdy už jim potřebná nebudu, proto jim chci alespoň otevřít, co nejvíce dveří. Mně je otvírala má babička a jsem jí za to vděčná. (Naši chodili pozdě z práce.)

Život je podle mě hrozně krátký a to podstatné je, aby byl smysluplný.

Nemůžou po každém zbýt monumentální stavby, ale všestranně schopné děti, kterým není lhostejná příroda, je základem naší budoucnosti.

A tak jim jdu sebrat ty tablety, než jim přirostou k rukám.