Hruška

"Strážce naší doby"

Dlouho jsem o tomto tématu přemýšlela. Jediné, co mě napadlo hned a stále se mi to do hlavy vracelo byly ALARMY. Ano, bohužel je to tak. Já osobně jsem byla zastáncem názoru, že je to zbytečnost, člověka omezující. Kolik jen to zdržuje. "Zaalarmoval jsi? Máš ovladač? Volal jsi na výměnu baterek? Blbne čidlo! Došly baterie v ovladači! atd……." Nemluvě o tom, že to stále u někoho houká a lidi si už na to zvykli, takže tomu ani nevěnují patřičnou pozornost.

Vždy jsem si říkala: "na co alarm, co by tak u nás asi brali?" Jenže ono je vždycky co. Nemusí to být věci cenné, spíš vás zamrzí věci srdci blízké. A ti šmejdi to pak stejně vyhodí, protože to nemá žádnou cenu. Prostě čistý zlo.

Fakt už došla doba, kdy se člověk musí obklopovat neviditelnými paprsky? Prostě se zabedňovat! Hodně známých už v noci nevětrají, bojí se, aby k nim někdo nevlezl při spánku.

Již jsem v blogu psala článek "hlavu vzhůru?" z dubna, takže se nechci opakovat, jak nás vykradli.

Vzpomněla jsem si ještě na jednu "dobrou" story.

Byl podzim, listí zářilo všemi barvami a ovoce na stromech úplně vonělo zralostí.

Napadá mě: "Košíky už jsou vrchovaté, vy však na květy vzpomínáte…" nebo "Foukej foukej větříčku, shoď mi jednu hruštičku…"

A já si spím spokojeně v ložnici. Okno pootevřené. Manžel zrovna nebyl v Praze.

V tom uslyším hluk. Zpozorním a opatrně vykouknu za závěsem.

Zdatný muž, omámen vůní a opojen alkoholem evidentně neměl čas čekat na větříček a vzal osud do svých rukou. Prostě dostal chuť na naší hrušku a odvážil se vlézt na plot. Vrávoral na něm a pokoušel se na nějakou dosáhnout. Odvážila jsem se a otevřela okno. "Co tady děláš?" křičím já "Co ti je do toho" odpovídá on. "Stojíš mi na plotě!" ječím já. "Aby ses neposrala" křičí on. Potom s obrovskou námahou slízá dolů a potácí se pryč.

A další den večer slyší manžel šustění. Rychle otevře branku a vidí vietnamce, jak nám chytá hrušky tenkým ocelovým lankem. Hm, taky možnost.

Poslední roky nám hruška skoro nerodí, ale ani mi to nevadí.