Tisíce a jedna maska

"S pravdou nejdál dojdeš a lež má krátké nohy." To učím své děti. Ano, jak ubohé v dnešní době.

Když byl syn malý, napsala jsem mu do žákajdy omluvenku : "rodinné důvody". Neměla jsem jiný den čas a slíbila jsem mu, že ho vezmu, jako každý rok, na výstavu hraček. Tak nešel v pátek do školy. Ptal se mě, co povědět, když se ho bude paní učitelka ptát. Řekla jsem pravdu. A samozřejmě se zeptala. "Copak, copak, co bylo tak vážného v rodině? " Očekávala svatbu, pohřeb atd… "Byl jsem s maminkou na výstavě." "A čehopak" očekávala jistě umělecká díla naší společnosti. "Hraček" pípnul syn. Fakt bych chtěla vidět její obličej, přestože si ho dovedu skvěle představit.

Stále jsem v hloubi duše až nezdravý optimista. Vidím lidi lepší než jsou. Jak byla v Machovi a Šebestové skvělá hláška z výletu k rybníku Krajáči : "…děti, v každém je cosi dobrého i v chlebníku…" Takže, tak nějak to vidím. Špatně chápu, když hodní lidé dělají špatné věci. Říkám si, že kdo ví, co je k tomu vedlo. Když jsem byla mladší, vůbec jsem šedivou neuznávala. Byla pro mě jen čistě bílá nebo černá. Teď už vím, že svět je plný odstínů šedi. A jen my sami zvážíme, co je pro nás únosné.

Zrovna jsem si na něco vzpomněla. Bylo horké léto před mnoha lety. Pár dnů jsem trávila s kamarádkou a našimi muži v lázních. Děti jsme ještě neměly a tak jsme si užívaly. Naši manželé si šli někam sednout a já s ní jsme si zkoušely různé šaty a navzájem se líčily. Pak jsme se vydaly na procházku a plánovaly jsme, jak půjdeme za nimi na zahrádku. Šly jsme kolem kostela a ona chtěla zajít dovnitř. Je věřící. Do kostelní pokladničky hodila 500,- Kč (pamatuji si to, jako by to bylo včera). Měla tenkrát dobrou práci a tak si to mohla dovolit. Pán v rouchu, patrně kněz (moc se v tom nevyznám) povídá: "To Vám kurvy stejně nepomůže" Zůstala jsem na něj zírat s otevřenou pusou.

Zda-li ho k tomu vedly naše kratší šaty (zadky nám tedy rozhodně nekoukaly, ale do země taky nebyly), nebo tolik peněz tam do kasičky v lázeňském kostele dávají jen lehčí děvy, to se nedozvím. Já na jejím místě bych to pětikilo vydloubala zpět. Ona se jen otočila na podpatku a dělala, že nic.

V jednoduchosti je krása a věčné masky mého okolí mě už unavují. Asi se nechám vystřelit někam na Mars, stejně si připadám, že jsem z něho musela spadnout.