"Svět je jen naší představou"

Každý máme tu představu jinou a já jsem občas na jiné cestě, ba snad někdy i v PROTISMĚRU.

Škola v přírodě - Asi jako "každá" matka se ke školám v přírodě stavím značně zodpovědně. Tak i letos jsem vše uchystala a připravila, popřípadě dokoupila přesně dle doneseného seznamu věcí. A přesto jsem u autobusu zjistila, tedy můj manžel mě důrazně upozornil, že většina dětí má výrazně menší zavazadlo než náš syn. A aby to nestačilo, zapomněla jsem při odchodu dodat do příručního zavazadla ( neboť do kufru už se mi nevešly) náhradní tenisky. Měl pouze tenisky, co má na sobě a holínky. Před autobusem jsem znervózněla. Po nějaké chvilce jsem přiznala manželovi své pochybení a požádala ho o rychlý návrat pro tenisky. Dostavila se mi pouze dlouhosáhlá přednáška o velikosti ostatních 50ti zavazadel, protože jely dvě třídy. A když skončila, zjistil manžel, že jeho auto je důkladně zablokované ze všech stran. A čirou náhodou jsem ani jedno auto neznala, zřejmě druhá třídy. Většinu automobilů z naší třídy již důvěrně znám, neboť čekáme na děti již druhým rokem před školou či družinou. Co teď, všichni s úsměvem mávají a my se hádáme. Jdu za paní učitelkou a seznamuji ji s nastalou situací. Tváří se lehce naštvaně a žádá o poslání tenisek ještě týž den na adresu ŠVP. Připadám si jak nejhorší matka na světě a naše hádka s manželem nabírá grády. Vše to sleduje jeden pohodový tatínek tří dětí. Povídá mi, ať zaběhnu k Vietnamcům, tady kousek a boty koupím. Odjezd autobusu je v 8h a krámek se otvírá v 8h. Autobus startuje a já vbíhám do obchůdku, kde pomalounku vybaluje postarší Vietnamka. Já pokřikuji "boty 36, boty 36" a po hlavě se vrhám do kartonových krabic. Vylovuji jedny černé tenisky a hulákám: "za chvíli zaplatím, ujíždí mi autobus." Žena nechápe a nerozumí a posílá za mnou svého syna. Takže scénka, autobus vyjíždí, já běžím sprint s botama a za mnou běží sprint Vietnamec a volá: ty nezaplatit, ty nezaplatit". Většina mávajících rodičů nechápavě sleduje. Vbíhám do autobusu a předávám tenisky paní učitelce, nejraději bych s nimi odjela nebo vylezla kanálem. Když vyjdu, vidím jak mě okolí sleduje a v tom jedna maminka praví: "budu tě nominovat na matku roku" a směje se. Trochu se mi uleví a pádím do krámku zaplatit ty boty.