"Oprátka ze strachu"

Strach, jako dítě jsem ho skoro neznala. Občas jsem se obávala špatné známky, to je asi všechno. Byla jsem věčný optimista, který se ničeho nebojí. Začala jsem ho poznávat až v dospělosti. Manžel, ten vše spíš viděl černě a tak mě svým pohledem nakazil. Už jsem se začala po tmě otáčet, zda za mnou někdo nejde. Ano, někde mezi je ta správná cesta. Když se ničeho nebojíte, je to blbý, a když se bojíte všeho, je to ještě horší.

Jedna má známá má dva dospělé syny. Oba s ní tenkrát ještě bydleli, bylo jim tak 17 a 20 let. Před jejich domem v noci začal zvonit ožrala. Byl hlučný a bušil jí do branky. Když se ho ptala, co chce, začal něco sprostě mumlat. Poslala na něj své syny, ať ho odtamtud vyhodí. Celou scénu jsem tenkrát sledovala s tchyní . A ta povídá: "Já bych tam své děti nikdy neposlala, co když má zbraň, nebo je pod drogami, já bych na něj zavolala policii."

A to právě ten rozdíl v přístupu. Synové naší známé jsou teď ve speciální jednotce policie a riskují svůj život každodenně. Nebojí se a jejich matka je na ně hrdá. (Avšak jejich novomanželky s miminama už tak happy nebudou)

Opravdový strach jsem zažila až s narozením vlastních dětí. To je ten nejhlubší, kterým se však nesmíte nechat pohltit.

Já jsem někde na cestě mezi, učím se svým dětem dávat volnost. Je to zdlouhavé, ale potřebné. Nejraději bych je vozila do 15 let, vím však, že by to bylo kontraproduktivní. Nehledě na to, že by mi do auta už asi nenasedly (haha).

Náš známý byl předvolán na policii ČR s otázkou, co dělal 15.3.2016 (zhruba před půl rokem). Marně si lámal hlavu, až mu policisté poradili. Sledoval prý 12 zastávek autobus číslo 177. Ano, to si vzpomínal. Jeho desetiletý syn jel poprvé na trénink sám. A pokud vezmu v úvahu jeho (synovu) roztržitost, úplně to chápu. No vidíte, jak jsou lidé všímaví a neni jim zatěžko, jít to nahlásit. Jen škoda, že v podstatných věcech to tak často neplatí.