Bezdomovec a lux

Kdybych to byl býval věděl, tak bych tam byl býval nechodil. Tak to byla oblíbená věta v diktátech našeho dětství. No teď bych tam už vážně nešla, pěkně bych se na to vyprdla. Neboť bych se bála, že mě ten bezdomovec vezme něčím po hlavě, nebo zapíchne. Takže to bylo tak:

Byl teplý podzimní večer a já měla poprvé hlídat svého malého synovce přes noc. Děti jsem tehdy ještě neměla. Má zodpovědná sestra mě k svému prvorozenému synovi dala ještě vydatnou přednášku o mateřství. Nezapomněla probrat i náhlá noční úmrtí batolat. Výsledkem bylo, že jsem ani oka nesklopila. Kolem čtvrté ráno zazvonil telefon, obratně jsem ho zvedla, byla jsem totiž v pohotovosti, hlídala jsem jadernou elektrárnu převlečenou za batole. Sestra volala, že nechali na ulici lux, když nakládali. Byl to lux luxusní, uměl i mokré praní. Vyšla jsem proto v noční košili před činžák a co vidím. Bezdomovec (nebo člověk takovéhoto vzezření) upevňuje tento robusní lux na nosič svého kola. Kdoví odkdy se o to už pokoušel. "To je můj lux," povídám já. "Není, já ho viděl první," odvětí on. "Ségra nakládala auto a zapomněla ho tu večer," snažím se mu vysvětlit. S obrovskou nechutí a za mé asistence jsme rozvázali snad tisíckrát obmotaný špagát.

A tak jsem ukořistila lux zpět do rodinného majetku. Za odměnu jsem si s ním mohla kdykoliv šampónovat své koberce. A to se vyplatilo! Čistota nade vše!

Dnes s odstupem času bych opravdu na ulici nelezla v noční košili a už vůbec se nepřetahovala s podivným individuem, který byl nakonec vlastně FÉROVÝ člověk.