"KDYBY"

Kdyby byl osud pro některé příznivější, tak bych neshlédla dnešní dojemnou scénu. Stojím v zácpě na červenou a po pravé straně silnice na nerovném chodníku vidím nádherný pár. Chlapec kolem dvaceti velmi milého vzezření drží za ruku krásnou slečnu. Jemně namalovanou a pěkně oblečenou, věkově podobnou. Vše má však velkou vadu na kráse. Slečna je na vozíku, chodník podél silnice je dost hrbolatý a tak chlapec ruku přizpůsobuje terénu. Jsou o dost rychlejší než já. Oba na sebe hledí velmi zamilovaně. Říkala jsem si, na kolik překážek se oni museli vykašlat, než došli do tohoto úžasného souznění. Nejen psychických, ale i fyzických. No jo, když je člověk mladý, má chuť se se vším poprat. Jenže ten stereotyp mele a mele jako ty Boží mlýny. Držím jim palce!

O pár hodin později jsem se stavila na trzích. Uviděla jsem paní středního věku. Zrovna si koupila kávu a palačinku. A v tom začalo pršet, úplný slejvák. Trhovci začali vyšilovat a rychle přikrývat boky stánků. Já se šla ukrýt do auta. Paní s palačinkou stála u stolečku bez stříšky. Déšť jí smýval čokoládovou polevu, po moučkovém cukru už nebylo ani vidu, ani slechu. Její malé espresso už skoro přetékalo. Ona však stále jedla a pila. Nenechala se prostě rušit nějakými rozmary počasí. Dávala si opravdu na čas. Dovedla mě k závěru, že člověk může být svůj a nesemletý i v pozdějším věku.

A nebo byla ještě dál než já, tedy po semletí