"Tabu"

(Skoro) nikdo nemá každý den dobrou náladu. A pokud ano, umí své emoce dobře skrývat před světem. Zato lidskost bychom každý den mít měli. Nezávisle na náladách. Všichni to víme, ale realita je bohužel jiná. Zvláště u zdravotních sester, které zvolily cestu pomoci druhým, by člověk očekával tu nejhlubší lidskost.

Ano, v každém oboru jsou černé ovce.

Ale ono se lehko soudí, když nejsme v jejich kůži. Pokud by si každé neštěstí braly osobně, už by všichni zdravotníci do jednoho byli v blázinci. Takže musí být jistě velké umění být lidský, ale zároveň si to nepřipouštět. Já osobně bych to nedokázala, proto jsem nešla studovat psychologii, která mě velice zajímala.

Dnes jsem mluvila s kamarádkou, při rozhovoru o jejích starostech se mi vybavila dost děsná příhoda. Když dceři nebylo ani půl roku, byla hospitalizována na dětské klinice. Já tam byla 12 dní s ní. Pokud jsem chtěla domů za synem, zaměnil mě manžel. Ne všechny maminky však mohly s dětmi být. Ne, že by nemohly, spíš z nějakého osobního, či pracovního důvodu to nešlo. Ano, pokud měly doma ještě dvě malé děti, tak to chápu. Pokud byly životně závislé na práci (samoživitelky - vyhodí je) jakžtakž chápu. V obou případech mohl matku nahradit minimálně prarodič, teta, přítel…Jenže existuje ještě jeden případ, ten nejhorší, ale nebudu předbíhat.

Hned vedle našeho pokoje byl dvou a půl roční Ríšánek. Celých 11 dní a hlavně nocí probrečel. Úplně v záchvatech. Sestřičky z něj byly dost vyčerpané. Nic nepomáhalo, tak už to vzdaly. Ty noční si pustily seriály nahlas, aby ho neslyšely. Mně tedy z jedné strany vzlykal Ríšánek a z druhé řvaly seriály. Hustý psycho. Ptala jsem se sestřiček, kde má maminku. Dozvěděla jsem se, že z pracovních důvodů nemůže. A pak po dvou dnech přišla. Kariéristka v uzoučkých kalhotách obkreslujících snad i husí kůži s luxusním vyzívavým topíkem. Zřejmě dala nemocnici, nebo jen některým sponzorský dar, jinak nechápu, že jí ty sestřičky nesežraly zaživa, naopak se na ní usmívaly. Zato já měla neskutečnou chuť otevřít omylem dveře do chodby a vylepšit jí ten zmalovanej ksicht. Pobyla s ním méně než hodinu a zase odešla. Pláč ještě zesílil. Pak však přišla na noční směnu mladá sestřička. Zkoušela všechno, nakonec zjistila, že když Ríšánka vozí v kočárku, tak nepláče. Celou noc ho vozila v dlouhé chodbě sem a tam. Kdykoliv jsem se probrala, nikoliv z hluku, ale z lehkého spánku, slyšela jsem to skřípaní starého kočárku. Byl to už kus chlapa. Všechna čest této zdravotní sestře, snad jí tento přístup dlouho vydrží.

A všem takovýmto maminkám bych vzkázala ať jdou do pr…..k čertu. Doufám, že jí to Ríšánek vrátí v dospělosti…i s úrokama.