"Ty víš kdo..."

Chození po pěšinkách

Již jako pro dítě byl pro mě pokyn "chodit po pěšinkách" klíčový. Má teta, mámina sestra, měla totiž králíky a my jsme u ní na prázdninách mohly chodit POUZE po vyšlapaných pěšinách. Všechna ostatní tráva narůstala a posléze se sušila pro králíky. A máma mně i sestře vždycky říkala: "Chcete, aby si vás teta zase vzala - dodržujte pravidla, choďte po pěšinách!" A tak jsme se snažily. Až dnes večer mi došlo, jak je to vlastně

důležité, ale otázka zní co je v nabídce? Prázdniny u tety - SUPER. Ale vyplatí se i v dospělém životě chodit po pěšinách, a kdy už konečně nastane čas šlápnout i někam mimo?

A teď zase pro změnu bereme ohledy na svoje děti. Co je pro ně nejlepší, abychom neurazily svým názorem maminku kamaráda, či nedej bože svou vlastní sestru, která si mé jedno dítě občas bere. (To druhé ne, to věkově nevyhovuje kritériím zábavy pro její vlastní.) O pracovních přešlapech ani nemluvě. Takže mi z toho vyplývá, že pravdu a čistou pravdu člověk říkal jen v pubertě, kdy na nikoho ohledy nebral.

A já vím, kdo si je taky nebere. Zaprvé sobci a za druhé lidé, co mají moc.

Jenže ani do jedné z těchto skupin nepatřím, takže budu i nadále držet hubu a krok.

Onehdy mi povídala jedna důchodkyně, že ona už si může říkat, co chce a komu chce. Možná proto jsou ti penzisté někdy tak nesnesitelní. Každopádně na to už se těším.