"Jeden chybný krok"

Hahaha, jen jeden? Mám pocit, že dělám jeden za druhým. Co naplat, když se řídím převážně srdcem a mozek pokulhává někde vzadu. Ale nemohu si poručit. Když už jsem na sebe děsně naštvaná, nevidím smysl, tak mi někdo třeba i skoro cizí řekne: "Moc Vás obdivuji, chtěla bych být jako Vy". A hned se mi vrátí úsměv do tváře.

Dnes jsem se v autě taky usmívala. Vracela jsem se domů a viděla ohromný kouř z továrních komínů. Nevím jak mě napadla děsně stará písnička "Dým z továren a houfy dětí nad polem…" začala jsem si pobrukovat. Pole sice kolem byla, ale ani jedno dítě, natož pak houfy. Pohotově mě napadlo "Dým z továren a houfy dětí za tabletem.." Dokonce to jde i zazpívat přímo do té původní melodie. Kdo z Vás zná, tak to klidně zkuste. Zamyslela jsem se, proč je to tak. Ano, je v Praze smogová situace nejvyššího stupně, ale děti moc venku nejsou i v hezkém počasí. Mají svoje skupiny na Viberu, WhatsAppu a Facebooku a nemají vůbec potřebu se vidět osobně. To je škoda!!! A bude hůř, kam to povede??? Všechny tyto vymoženosti sice používám, avšak vím, že není nad sklenku vína či kávu s přáteli. Doufám, že na to naše děti také přijdou a toto je jen nějaké přechodné období. Ještě mě napadla skvělá story, kdy dcera mé známé mívala rande přes Skype. Vykládala mi to vždy se záchvaty smíchu. Krasavice ve společenském topíku s dokonalým dekoltem. Drdol jak od profi kadeřníka, makeup a to vše doladěné vytahanými pyžamovými kalhotami.