Síla vůle

Když člověk chce, dokáže vše. Jenže, co když až tak moc nechce? Co když se má rád a je tak trochu pohodlný? Tak kouká s otevřenou pusou, co všichni ti organizovaní a ambiciózní lidé kolem něj zvládají. A zda jsou i šťastnější, nebo jsou jen servaní jak jetel, o tom by se dalo polemizovat. Každopádně já jsem převážně spokojena se vším. Mám většinou bezvadného manžela, skvělé a občas i poslušné děti, výborného voňavého psa a sedm let staré auto o kterém jsem si myslela, že je to nová vesmírná raketa.

Včera mě však vyvedli z omylu.

Tak si tak sedím v autě před školou, venku je příjemných -14C. Pustím si topení na maximum a k tomu ještě zapnu do zapalovače fungl novou vyhřívací podložku na sedadlo z Lidlu. Čekám na dceru, abych ji mohla převézt do umělecké školy. A v tu chvíli na mě začne couvat černé auto. Přibližuje se, je blíž a blíž. Rychle zařazuji zpátečku a v panice také couvnu. Zastavím a auto znovu začíná couvat. A jsme na rovině! Není to omyl. Koukám na řidiče v jeho zpětném zrcátku. Ani se neotočí, ani nehne brvou a zase do mě couvá.

Když už je ode mne na 3-5 cm začínám troubit jako na lesy. Do poslední chvíle jsem se tomu vyhýbala, neboť okna tříd i sekretariát jsou jen pár metrů ode mě. Samozřejmě všichni vykouknou. Auto přestává couvat a nic. Já už patřičně vytočená vystupuji z auta a stoupnu si ke dveřím řidiče. Ten dělá, že mě nevidí. Naštvaně mu začínám bušit do okna. Pán z auta na mě hodí znuděný pohled a spustí stahování okénka. Já začínám skoro křičet: "Víte, že jste mě div nenaboural, proč couváte? To mě nevidíte?" A spolujezdkyně se na mě podívá stejně znuděným pohledem a povídá " Dievočko ty nevyšiluj my máme kamery." Já kouknu a vidím opravdu kamery jako kráva velké.

Zalézám do svého nemoderního vozu a zapínám si vyhřívání sedadla z Lidlu.

Asi budu muset začít více účtovat, abych si mohla brzy pořídit něco podobného. Snad mi jeden život postačí.