MOC

Touha po moci mě ještě nepostihla. Ano, toužím po uklízečce a paní na žehlení. Jenže se stydím, že dokonale naklizeno a vyžehleno nemám i bez ní. Takže zase nic. Ale obdivuji lidi, kteří svou moc umí použít k dobrým účelům. Jenomže jich je proklatě málo.

My ostatní však také máme moc. Moc inspirovat druhé k tomu být lepší. A začít bychom měli u sebe a svých dětí. Jen nesobecký člověk může být opravdu šťastný. Není to však úplně jednoduché. Například má výborná nesobecká kamarádka (vždy dává na charitu a všem potřebným) hází odpadky z jedoucího auta a vyhazuje denně tunu jídla. Co dodat. Párkrát jsem se jí to snažila rozmluvit, ale bezvýsledně. Ano nejsme dokonalí, hlavní je, co převládá.

Možná ještě budu mít příležitost něco podstatného změnit k lepšímu. Každý, kdo svou prací dělá lidem radost, vlastně moc má. Má moc učinit je spokojenějšími a šťastnějšími.

Měli jsme na základce kluka, který byl ze 7 dětí. Peněz měli málo. Každé vánoce musel Filip něco pěkného vyrobit, aby měl dárek pro maminku. Jednou, takhle v prosinci, ťukal Filip pod lavicí jehlicemi. Pletl mámě šálu. Byl všem pro smích a každý si ho dobíral. On si z toho však nic nedělal a pletl dále. Zřejmě ho to trápilo uvnitř a navenek to nedával znát.

O dvacet let později jsme měli třídní sraz. Filip tam nebyl, ale dozvěděla jsem se jeho životní příběh. Kam se na něj hrabou úspěšní podnikatelé, lékařka, učitel, hudebnice i topmodel.

Jezdí po světě v mírových misích. Je z něj kněz.

Zdali ho k tomu vedlo i naše odmítání, nebo to byl jeho osud, kdo ví. O tom můžeme všichni jen hluboce přemýšlet. (Pochybuji, že úspěšní podnikatelé a lékaři na to ten čas mají. Tak alespoň jedna paní účetní se o pauze zamyslí.)