Žijeme v iluzích

Ano, je to tak. Jak my, tak i naše děti žijí v iluzích. Dětské iluze jsou však zdravé a prospěšné, zatímco u nás dospělých jsou většinou spíše na obtíž. I když výjimky samozřejmě existují. Tak například u dětí.

Jedu si jednou takhle zjara na krátký výlet na kole. Vzadu na dětském sedátku mám tak tříletého syna. Když vidím veliký kopec, bez váhání slezu. Nikam totiž nespěchám a pomalu tlačím kolo i se synem vzhůru. Kochám se krajinou a užívám si ten klid. Na silnici totiž nemusím nic vařit, ani nic uklízet a natož pracovat. Aut tam jezdí málo, takže se i můžeme zhluboka nadechnout. A v této úžasné harmonii doháním pár. Také kola do kopce tlačí. Pán je pohledný a paní taktéž. Je jim asi kolem třiceti let. V tom začne můj syn z kola křičet: "Mami táta, mami táta." Pár se zprudka otočí. Já na to: "Co to povídáš zlato, to přece není táta". Paní mě probodne pohledem. Já se usměji a povídám: "Syn si to asi popletl". Paní mi evidentně nedůvěřuje a její zlost stoupá. Otočím se na syna a říkám: "Ty nepoznáš tátu, tak to budeme muset zajít k paní doktorce. Zkontroluje ti očíčka, jestli je máš v pořádku." Syn však trvá na svém a křičí: "Táta, táta". Má z toho evidentně děsnou legraci. Paní však už rudne. Pán kouká, nevinně a nechápavě. Já se na něj omluvně pousměji. Paní si to však vyloží spiklenecky a začíná na něj křičet. V tom se otočí na podpatku nasedá na kolo a vyráží z kopce dolů. Pán beze slova rychle naskakuje a vydává se za ní. Syn se usmívá líbezným úsměvem dítěte a vůbec nechápe tuto hru. Další zbytek cesty jsem věnovala přednášce o rodině a důležitosti upřímného jednání.

Doufám, že to pán zvládnul své drahé vysvětlit. Mělo by se mu to podařit, pokud to však nebyl profláklej sukničkář. V takovémto případě bych mu to i přála. Znám bohužel plno takovýchto expertů. A nemusím chodit daleko.

I když v opačném případě bych jistě také zpozorněla. Syn je totiž neskutečně přesvědčivý.