Hromadná vražda

Nemám ráda konce a nesnáším změny. Je s nimi spojena nejistota a strach.

A zrovna takovýto konec jsem mohla svou mladistvou nerozvážností způsobit. Tuhle jsem to někomu vyprávěla a nemohla jsem ani já uvěřit, že je to pravda. Jenže bohužel je.

Bylo mi čerstvě osmnáct, když jsem si vyjela na Balkán na prázdniny. Řidičský průkaz jsem vlastnila sotva pár dnů. Chtěla jsem původně letět letadlem, ale finance mi jaksi nevystačily. Tak jsem vzala zavděk bulharským autobusem. Autobus byl plný k prasknutí, převážně Bulhary. Poslední volné místo co mi prodali, bylo u náhradního řidiče. Ten byl mou společností velmi potěšen, avšak za celou 8hodinovou cestu se nezmohl na slovo. Pak najednou promluvil špatnou češtinou: " Máš ridicky průkaz?" Já na něj pohlédla a suše odvětila: "No jasně". "Nechceš ridit autobus?" on na to. "No proč ne" povídám já. Myslela jsem si, že to bude zpříjemnění té nudné cesty, konečně nějaké vzrůšo. On to zase bral jako skvělý způsob seznamování.

Za pár minut jsem už seděla za volantem zájezdového autobusu plného lidí. Sice pod dohledem "zkušeného, rozumného" řidiče, ale sama. Takto jsem odřídila minimálně 40km.

A pak se vydejte někam na zájezd. To abyste stále sledovali, zda se řidičům zrovna nezapalují lýtka. Ano, pravidla evropské unie na řidiče jsou teď mnohem přísnější než dříve, ale příroda je příroda.

Měla jsem víc štěstí než rozumu.