Bobík

Dnes jsem si prošla zkoušku ohněm. Jsou dny, kdy nerozumíte světu, nebo svět nerozumí Vám?

Šla jsem odpoledne nakoupit s dcerou do Lidlu. Potřebovala jsem toho víc, proto jsem svého kapesního psa nechala doma. Jak tak dávám do vozíku mléko, šunku, ovoce, jogurty, přijde ke mně starší paní. "Kde je tenhle jogurt?" spustí na mě ukazujíce do mého vozíku. Já ji ho ukazuji v regále. Paní kroutí hlavou a něco si mumlá pod vousy. Po chvíli na mě zvýší hlas a slovně mě napadne, že jsem jí je vykoupila, že jich mám ve vozíku alespoň třicet.

Měla jsem jich deset. Dětem je dávám do školy na svačinu a mají to na 5 dní. Znova důchodkyni vysvětluji a ukazuji, kde jsou. Ona je stále nespokojena, já tedy odcházím nakupovat jinam. Po chvíli si mě znovu najde a začne na mě křičet. "Tak okrást a napálit důchodkyni se vám zachtělo. Ale já se nedám, nenene!" Já nechápu, o co jí teď jde. Koukám na ni jako puk. "Ty, co jste mi ukazovala nebyly v akci, to byla jiná příchuť. Chtěla jste, abych je zaplatila dvojnásob! A nedělejte ze sebe blbou, když jich máte plný vozík," křičí na mě na celý obchod a hubuje rukou. Lidé se otáčejí, chtějí vidět tu zrůdu. Žena vypadá dost uboze, vzbuzuje všeobecné sociální cítění. Dcera nechápe, co se děje. Vydávám se raději směrem k pokladně.

Nově do obchodu vchází postarší pán. Jde přímo ke mně a povídá: " dobrý den prosím Vás, kde bych našel Bobíka v akci? Já vlastně ani netuším, co je to ten BOBÍK. Dcera mi tady, koukněte, napsala soupis." Slušně se usměji a odpovím mu, že Bobík je něco jako Pribináček, jen jiná značka. A na akci ať se mě raději neptá!

Nevím, zda působím tak sympaticky, nebo moudře. S prodavačkou by si mě plést neměli, protože tlačím vozík a mám s sebou malé dítě. Kdo ví.