"Quo vadis"

Opravdu těžké téma. Já osobně vše raději zjednodušuji. Koukám na komedie, pohádky a dokumenty. Čtu lehkou literaturu. Do divadel chodím na různá představení, ale pozitivně laděná.

Mám pocit, že svět kolem nás je už tak dost tvrdý a nekompromisní, takže se stačí jen rozhlédnout a máte tu drama i horor na dosah ruky. Mám velmi dobrou představivost, a proto se mi stává, že po takovýchto knihách i filmech špatně usínám. Nerada se bojím.

Ano, dějiny byly kruté, je to naše součást, ale neumím se nad to jaksi povznést. Když si chlapi doma pustí dokumentární film z války, jdu raději vařit. Já už vidím ty statisíce nešťastných matek, sester, žen i dětí.

Mnoho mých kamarádek to má stejné. To vše se s námi děje po narození prvního potomka. Zřejmě nějaké genetické naprogramování. Neznamená to však, že jsme jen ufňukané dámy. Umíme bojovat jako lvice a ochraňovat domov. Jdeme i nekompromisně za svými sny.

Když mi bylo něco kolem devíti let, jela jsem na tábor. Na tábory jsem jezdila už od první třídy, tedy nic mimořádného se dít nemělo, ale dělo. Nevím, co to mou mamku chytlo (vždy jsem se seznamovala sama a bez problémů), že mě seznámila a posadila do autobusu s neznámou holčičkou.

Byl to blonďatý, kudrnatý a modrooký andílek. Asi byla tak líbezná, že má máma prostě neodolala. Dodnes si pamatuji její jméno i kdyby jste mě vzbudili třeba v noci, mám to hned na jazyku. Z této rozkošné holčičky se vyklubal psychopat.

V noci nás strašila a vykládala hrůzostrašné věci. Ani nyní v dospělosti jsem nic horšího nikdy neslyšela.

( Upozorňuji, že na Krkonošské pohádky koukám až od dětí, dříve jsem sledovala různé trillery. Jen hororům jsem na chuť nikdy nepřišla.)

Nikomu jsem o tom nikdy nepovídala, až nyní. Před pár měsíci jsem s kamarádkou probírala knihy vydávané jednoznačně psychopatickým autorům ze severských zemí. Mají úžasný odbyt.

A tak na to přišla řeč. Povídala jsem jí o kouzelné dívence. Převyprávěla jsem jí i její hrůzostrašné vyprávění. Ona se hluboce zamyslela. Potom povídá: "Jo, to téma znám, to byl jeden z prvních hororů na videokazetách! Šíleně brutální a nezapomenutelný, proto si ho ještě dnes pamatuji."

A tak mi to po tolika letech vlastně rozuzlila. Holčička chudák, v 8 letech, zřejmě omylem zhlédla tento horor. Pak ho nějak asi nemohla zpracovat (není se čemu divit, je to fakt síla). Nakonec o tom začala vyprávět i dalším dětem (vždy v noci, když nemohla spát), aby v tom nebyla sama. Výsledek byl takový, že jsem nosila asi rok na krku křížek a na záchod v noci raději nechodila.