Nebezpečné procházky

Člověku zůstává rozum stát, když pozoruje svět kolem sebe. Stále mě fascinují chodci a to nejrůznějšího věku. Každý řidič má určitě bohatou osobní zkušenost s důchodci, spíše důchodkyněmi, které se potkají na přechodu nebo těsně před přechodem. Mají z toho ohromnou radost a to přece musíte pochopit. Už si myslely, že se snad už nikdy neshledají a ono jo a je jedno kde. Zapomenou na svět kolem sebe a pomalu se přenesou do doby již dávno minulé. Snad ani to troubení nevnímají. Pokaždé mám radost z těchto úžasných setkání, ale jen furt nevím, proč jsem jejich svědkem vždy v tom největším časovém presu.

Další, možná ještě horší nebezpečná situace je nezřídka k vidění po celé Praze a jistě i dalších městech. Vesnice ty nepočítám, protože tam lidé často nemají na výběr. Jsou rádi, že tam mají alespoň jeden chodník. Mezi vesnicemi potkáváte maminky tlačící kočárek po silnici. A kde jinde, po poli by jim to nejelo. Ale v Praze i dalších městech máte všude výběr z pravého či levého chodníku. Maminky s kočárky však jedou veprostřed silnice. Možná jsou to ty přivdané vesničanky a mají to v genech, teď mě napadlo. To Vám hlava nebere. Vždy jsou chodníky udržované, tedy žádné závěje ani ledovky tam nehrozí. Já sama jsem s kočárkem jezdila celkem 5 let, avšak nikdy ne po silnici. Mé malé děti jezdily na odstrkávadlech, koloběžkách i kolech vždy po chodníku. S tím, že vědí, že chodník je od slova chodit a chodci mají přednost. Nesmí tam rychle ani nikoho ohrožovat. S rychlou jízdou si musí počkat na cyklostezky.

Občas vidím na frekventované silnici tatínka s dítětem na kole. Dítě to šněruje ze strany na stranu, často má i postranní kolečka a tatínek je happy. Po obou stranách má chodník. To by však musel pěšky, nebo on sám na silnici a dítě na chodníku. A on je rád, protože už má parťáka a je mu šumafuk, že zastavil dopravu. Kdo by to nejisté dítko objel, je také totální šílenec.

Dnes jsem jela autem velkou ulicí za dvěma matkami s kočárkem a zároveň měly ještě dvě děti na odstrkávadlech, jedno na kole a jedno na koloběžce. Byly tak zabrané do hovoru, že ani mé auto neslyšely. Nechtěla jsem na ně troubit, jen jsem je v šoku pozorovala. Pak přecházely velmi frekventovanou ulici tímto stylem. První ony dvě s kočárky a za nimi nekoordinovaně přejížděly ostatní děti. Jedno na odstrkávadle však zůstalo. Vůbec si toho nevšimly. Dítě začalo panikařit. Bylo mu okolo tří let. A auta jezdila a jezdila. Musela jsem zastavit a pomoci mu. Nechtěla jsem na ty dvě slepice křičet před jejich dětmi, ale ty musí mít strážné anděly.