Život

Život holt nejde podle našich představ. Je potřeba na každém dni najít něco pozitivního. Občas se mi však velmi těžko hledá.

Tak například včera brzy ráno jsem se synem odešla k doktorovi. Měla jsem představu, že to ještě do školy stihne na 1-2 hodinu. Půl hodiny před ordinačními hodinami lékařky byla čekárna plna k prasknutí.

" To tam ti lidé jistojistě spali, to jsou ti od včera, co na ně nevyšlo" napadlo mě. Otočili jsme se ve dveřích, syn šel do školy včas a já jela do práce.

Po cestě jsem se stavila na poště. To je tedy ústav. Ať přijdete ráno nebo večer, klidně i v pravé poledne, je tam neubíhající fronta. Chudáci zaměstnanci. ( Mně stačí pár naštvaných opilců či vzteklých důchodců, kteří nerozumí vyúčtování. Ti na mě křičí a rozčilují se, že oni vůůůbec netopí a ani se nemyjí, tak proč k sakru mají takovýto nedoplatek. Nechápou, že si už léta letoucí nenavýšili zálohy. A je jich bohudíky málo. )

Na rozdíl na poště je jich většina. Ten, kdo náhodou přijde klidný a s dobrou náladou, tak o ni rychle přijde. Vzhledem k tomu, že se z České pošty stal takový Český supermarket, se není čemu divit. Kdo to kde viděl, aby pár zaměstnanců byli trafikanti, bankovní poradci, notáři, sekretářky a fyzická pracovní síla zároveň. To je fakt síla.

Takže, když Vám takto přijde na přepážku někdo s ověřováním podpisů na listinách, je jasné, že je čas jít domů. Většinou je tam totiž ještě několik lidí s plnými ikea taškami firemních dopisů. Jediní důchodci jsou neoblomní. Jsou rozhodnuti zvítězit. Penzi nutně potřebují a tak se kymácejí ze strany na stranu, ale přesto organizovaně čekají. Na dosti poštách totiž nejsou ani židle. Všichni však mají jedno společné, vztekle koukají na pracovníky. Mají pocit, že dělají strašně pomalu. Jak říkám "Není to práce pro slabé povahy, pomyslete, kolik negativní energie se kolem nich nakumuluje."

A teď pro změnu dnešek.

Celý den jsem potkávala samé skvělé lidi. A děti byly vzorné a všude chválené. Asi jsou nějaké vesmírné změny.

Byla jsem ostříhat psa u nové psí kadeřnice. Už jsem ho jednou u kadeřnice stříhala a byl to děsný boj s nevalným výsledkem. Nedávno jsem však pochválila sestřih pejskovi stejné rasy a požádala o kontakt na stříhání. Nevím, zda se správně říká psí kadeřnice, holička nebo paní na stříhání. Každopádně jsem přišla do malinké prosklené provozovny s úžasnou paní. Láska k práci a zvířatům jí koukala z očí. Nůžkami ostříhala mé štěně tak kouzelně, že jsem ho ani nemohla poznat. A to za pouhých 30 minut. Prý byla strašně hodná a držela.

A potom jsem se synem přišla k doktorce. V ordinaci na nás čekala turbožena. Sestřičku neměla a tak sama v počítači začala vyplňovat kartu pro nového pacienta. Kam se na ni hrabu já se svoji prestižní obchodní akademií. I když jsem na stroji psala každý den 2 hodiny, takové rychlosti úderů jsem nedosáhla nikdy ani před maturitou. Bleskurychle diagnostikovala a odstranila jeho problém. Proto jsem se k ní přihlásila i já sama. Předvedla další úderový sprint. Až půjdu se synem na kontrolu, vezmu jí alespoň růži či čokoládu, protože takovýto doktoři se často nevidí. Byla milá i odpoledne hodinu před koncem pracovní doby!

Tak proto asi musí být ty blbé dny, abychom si pak řádně vážili těch skvělých.

Obě ženy z dneška byly ve svých bublinách plně uzavřeny. Dělaly svoji práci tělem i duší a hlavně se srdcem.

Přála bych si takovýchto lidí potkávat více.

Ale i dva za den je dobré skóre.