JÓGA aneb házet perly sviním

Ano, každá žena potřebuje alespoň chvilku pro sebe. Úmyslně píši ŽENA, neboť chlap si ji vždycky najde a ohledy si většinou na nikoho nebere. Takže se o milé pány nebojím. O koho se bojím, to jsou pracující ženy s malými dětmi, které touží po dokonalosti. Myslím tím dokonalost domova, rodiny a v neposlední řadě i její osoby.

Tato kombinace je však dle mého názoru nemožná.

A tak jsem alespoň chtěla pozvednout ducha a povznést se nad běžné denní starosti na hodině JÓGY. Jógu jsem již několikrát navštívila a to pod vedením různých učitelek. Pokaždé jsem však odcvičila jednu hodinu a tím to haslo. Vždy jsem si říkala, že asi ještě na to nejsem řádně duševně vyzrálá. Cviky sice zvládám bez většího úsilí, avšak mysl nedokážu odpoutat. Všechny cvičenky už byly na rozlehlé zelené louce, jen já jsem stále byla u domácích úkolů. Všechny jogínky už byly na pláži zalité sluncem, jen já jsem byla u sporáku politého včerejší omáčkou. A když jsme se pak přenesly do pozice kočky, cítila jsem vnitřně spíš pozici krávy. Vzpomněla jsem si totiž, že jsem vyndala již včera hovězí a nechala na odkapávači. No uznejte, kdo normální může nechat zkazit kvalitní maso?

Takže mi to v mém vlastním případě přišlo jako házet perly sviním.

Musím uznat, že alespoň jsem se protáhla. Samozřejmě asi není učitel jako učitel. Zřejmě jsem na toho správného ještě nenarazila.

Nedávno jsem s jednou kamarádkou byla na cvičení. Chudák upracovaná se spletla či překoukla. Místo odpočinkového protahování nás přihlásila na kruhový trénink pokročilých. No trochu jsem se zarazila, kolik zdatných mužů v plné síle má touhu se zlehka protáhnout. Bylo to milé překvapení po těch věčných babincích. Milé překvapení se však brzy proměnilo v nemilé. To když do sálu napochodoval potetovaný mladík a začal na nás křičet. On by to jistě nazval "hecovat" ( povzbuzovat k lepším výkonům).

Pustil šílenou hudbu, nemyslím ošklivou, ale takovou tu transovou. Já i má kamarádka jsme však silné ženy. Nechtěly jsme se vzdát bez boje a přiznat, že to byl jen překlik. A tak jsme se do toho pustily i s rizikem, že zítra do práce nedolezeme. Prvních 15 minut byl šok. Šok pro tělo, mysl i náš nos. Pot stříkal proudem. A opravdu po 30 minutách jsem byla v extázi.

Bez zaváhání jsem jela jako dráha. Člověk ani netuší, čeho všeho je schopen. Po docvičené hodině jsem byla na sebe nesmírně pyšná.

Takže na každého platí něco, potřebuji výzvu, cíl a možná nějaké to hecování.

A teď si vzpomínám ještě na jeden zajímavý poznatek. Byla jsem s kamarádkou na aerobic na trampolínách, nebo jak se to jmenovalo. Pěkná svižná taneční hudba a nezničitelné turbomyši. Tak by zněl název při pohledu na nás. Vše bezva, jen mi měl někdo říci, že na tuto disciplínu je potřeba hyperpevná podprsenka. Já si vyšla se svou CAčkovou a další týden mě místo svalů na lýtkách bolela prsa. No holt člověk se má stále co učit.