Tlupa v Benátkách

Mám v živé paměti zájezd do Benátek. Bohužel mi již není 15 let a dvě noci v autobusu nepovažuji za normální. Ano, věděla jsem o tom a dobrovolně jsem s tím souhlasila a zájezd si zaplatila. Jela jsem totiž se svou už desetiletí nejlepší kamarádkou. Co jsme jen nocí v podobných autobusech prospaly. Takže pár desítek let nás přece nezlomí. To jsme si myslely. Jenže myslet je ho… vědět. No a tak jsme se to dozvěděly.

Už na to prostě nemáme. Nemyslím jen fyzicky, spíše psychicky.

Vedle nás seděl pán a paní věkově kolem padesátky. Dělila nás pouze uzounká ulička autobusu. Klidně bych mu mohla dát ruku na koleno, jak blízko to bylo. (Ne, že bych chtěla, to píši pro ty, kteří již dlouho zájezdovým autobusem nejeli.)

A manželé se chovali jako doma v ložnici. Nemyslete si, nic neslušného v tomto směru se neodehrávalo. Spíš neslušné z jiné strany pohledu.(MÉ) Pán se začal převlékat do bavlněného pyžamka a paní do noční košile. Vůbec si nedělali vrásky. Když si pak sundal slipy a začal je prohlížet, myslela jsem, že snad horší už to být nemůže. Ale spletla jsem se, mohlo.

Musím Vás ještě upozornit, že já jsem si na pultík před sedadly vyrovnala tři druhy slaného pečiva na zobání, víno a matonku. Čekala jsem, až se má kamarádka odlíčí. Seděla jsem v první řadě druhého patra autobusu, proto tam byl ten pultík. Párty byla připravena, ale já už ztrácela chuť. Rozsvítila jsem tedy světlo na čtení s představou, že už se vedle přikryjí. Pán s paní se zaradovali a rozsvítili si také. Vyndali nohy na pultík, (ještěže jejich), sundali si ponožky a začali si je dloubat. Zkontrolovala jsem si, zda mám stále připevněný pytlík na zvracení vedle sedadla. Už jsem fakt nemohla. Upozorňuji, že to bylo po celém dni pochodování .

Tohle už opravdu bylo za hranicí normálnosti!

Rozhodla jsem se, že si to pokazit nenechám. Otevřela jsem italskou specialitu a malé italské víno. Otočila se na kamarádku, jenže ta už mezitím usnula. "No bezva", pomyslela jsem si. Paní průvodkyně pustila film o Benátkách a já popíjela sama vínko s fantastickými rozmarýnovými houstičkami. Ti vedle už naštěstí zhasli a mé myšlenky jen co chvíli přerušil něčí kašel, chrápání a (cizí) prdění.

No jo, člověk si lehko odvykne. Na společné soužití s padesáti lidmi už není zvyklý. A dvě noci není málo. Už holt nežijeme v tlupách - Bohudíky.