Už se nikdo nedívá

Někdy jsem ráda, když se nikdo nedívá. Přijdu-li do kanceláře jako první, úmyslně neroztáhnu žaluzie. Ráda si vychutnám ranní šálek kávy a nasnídám se. Musím si dávat dobrý pozor, abych si nenadrobila do klávesnice. To je snad jediná doba, kdy si to řádně užívám. Po zbytek dne totiž žiji jako vlaštovka. Toto úžasné přirovnání mi pověděla nedávno kolegyně a moc mě tím pobavila. Představovala jsem si hned skvělý a volný život, jenže ona dodala "žeru v letu, seru v letu". A byla jsem zase na zemi.

Vlastně nevím, kam furt spěchám. Zřejmě do rakve. Onehdy jsem o tom dlouze přemýšlela. Když jsem pozorovala turistické skupiny v Benátkách. Jsou tam turisté z celého světa a naše česká se umístila čestném, druhém místě. První byli samozřejmě Japonci. Ti prolétli historickým městem jako vítr. Snad měli všichni zapnuté kamery a doma si to v klidu přehrají. S nimi ani naše sprintující průvodkyně neměla nejmenší šanci. Byla totiž značně vykolejena, neboť příměstský vlak do Benátek měl hodinové zpoždění. A to musela dohnat vlastními zdroji. Z Benátek mám tudíž většinu fotek rozmazaných. V té rychlosti nestíhal můj mobil ani zaostřovat.

Jenže již před mnoha lety jsem se v tomto malebném městě ztratila. Nic z jeho krásy si nepamatuji, všechny vzpomínky mi přebil zážitek z nekonečného bloudění v uzounkých uličkách. Takže tentokrát jsem byla rozhodnuta, že se průvodkyně budu držet zuby nehty. A to i za cenu rozmazaných fotek.

Život holt nejde podle našich představ.

Jediné srovnání s dřívější návštěvou mám v tom, že před lety tady nebyly mraky černochů prodávajících selfie tyče. A vůbec, každý člověk nedržel v ruce mobil. Ano, občas se někdo zastavil a něco vyfotil. A občas přes něj někdo zakopl, ale teďka naráží jeden do druhého vlastně pořád. Všichni svět sledují přes mobil. Když jede loďka kanály, tak většina rukou (včetně té mojí) drží telefon k okének ven. Kolik přístrojů je asi na dně kanálů? Hlavně, že to máme vše natočené!

A pak si to nezálohujeme a o data častokrát přijdeme.

Nebyli na tom lidé dříve lépe?

V Paříži jsem byla bez mobilu a bez foťáku a mám na ni překrásné vzpomínky.

Nestačil by náš mozek jako úložiště i dnes?

Bohužel to z něj (prozatím) nelze sdílet na Facebook.

Ale najdou se i výjimky. Pár lidí jde proti proudu času. Třeba jedna asi dvacetiletá žena. Vystoupila z vlaku zrovna přede mnou. Všichni lidé se ve stejnou sekundu chopili mobilů a začali tu krásu fotit. A ona stejně pohotově a užasle vytáhla ošumtělý blok a začala kreslit. Už po pár čarách jsem viděla, že to má větší duši než naše fotky dohromady...

Takže v běžném životě je jistě o dost lepší se dívat .