Had

Každý z nás chce žít dobře a zdravě. A v těch nejlepších úmyslech často přesvědčujeme své okolí k věcem, které by jinak nedělali.

Mám výbornou kamarádku, co má syna pecivála. Jen díky ní aktivně sportuje. A pak je za to moc rád. Ale to remcání, každý den, to by na mě tedy nebylo. Já bych z něj zešílela a nechala ho dřepět doma. Smekám jí klobouk dolů za ta léta.

Avšak onehdy jsem četla v zahraničních zprávách fakt děsný příběh. Byla sobota a rodiče dvanáctiletého kluka už nevydrželi koukat na to, jak stále hraje hry na tabletu. Dali mu do ruky basketbalový balón a řekli, ať jde za kámošema na hřiště. Co mu zbývalo, tak tedy šel. Jenže myšlenkově byl stále v levelu počítačové hry. A jak to v hlavních městech bývá i v sobotu je hustá doprava, takže milý hoch nekoukal na přechodu a srazilo ho auto.

Zranění bylo natolik vážné, že rozhodovaly minuty. Zrovna však u toho byla posádka sanitky. Zastavili se na brzký oběd v rychlém občerstvení a celou nehodu měli v přímém přenosu. Tomu se říká "štěstí v neštěstí". Takto byl i ten novinový článek nazván. Pak tam měli i rozhovor s rodiči, kteří si to celé dávají za vinu.

A teď si vyberte?!?

Jedni moji známý mají také pěknou a šťastnější příhodu.

Manželka je hodně akční a pán je dost pohodlný.

Toho krásného letního víkendu mu už však dala "nůž na krk" a pravila, že je vezme na výlet na hrad. Jejich tři děti se zaradovaly a v sobotu ráno se jelo. Horko bylo šílené a v autě jim zrovna nefungovala klimatizace. Hrad si prohlédli a rozhodli se, že si zajedou po cestě domů na oběd. (Je to spíš zřícenina s krásným výhledem, takže proto tam restaurace není). Když přišli k autu, povídá pán, ať počkají, je prý v autě na padnutí. Otevřel tedy všechny dveře a udělal průvan. A jak tak kouká, vleze mu do jeho sníženého sportˇáku zmije.

Nevěří vlastním očím, nikdo jiný to neviděl, protože všichni byli opodál. Opatrně nakoukne a nevidí ji. Při představě, jak do auta naloží svou rodinu a šlápne na pedály, se mu naježí vlasy hrůzou. Už vidí ty nejstrašnější scénáře. Kdo by ne, já osobně bych do toho taky nevlezla.

Zavolá tedy odchyt zvířat. Po dvou hodinách přijedou. Hledají, hledají, auto rozeberou a had nikde. Po hodině bezútěchu odjedou. Děti už hlady šílí a manželka je v euforii. Nemůže uvěřit tomu, co se děje. Na rozebrané auto volá pán odtahovou službu, avšak další dvě hodiny v horku jim to zabere. Zároveň zavolá kamaráda, aby je všechny odvezl domů. Po cestě se staví na drive pro něco (alespoň) k večeři.

Když později auto zase sestavili, stejně do něj nikdo nechtěl. Každý jel raději autobusem a tak milé auto prodali. Had jistě vylezl už na hradě, ale jistota je jistota.

Děti ani manželka už po výletech netouží, bojí se, co by bylo příště.

A proto poslouchejte svůj vnitřní hlas, většinou Vám dobře radí!