Tohle není můj hlas

Když přemýšlím nad tímto tématem, první, co se mi vybaví je "krizová situace". Ano, právě v této situaci se stává, že mluvíte a jednáte, ale ten hlas jako by nebyl Váš. A proto píši toto malé zamyšlení.

Člověk ve vypjatých situacích reaguje různě. Znám chlapáka jako hora s (registrovanou) bambitkou za pasem, který se v takovéto situaci strachy počůral. A s potřebou se s tímto vyrovnat mi o tom ještě barvitě vyprávěl. Ale můžete mi věřit, že s takovýmto mužem by se žádná žena nebála ani v noci na Žižkově.

Pak jsou tady nevýrazní, někdy i fyzicky slabí lidé, kteří mají velkého ducha. A v krizových situacích jednají nesobecky jako hrdinové. Nikdy se to nepozná dopředu. Jen křest ohněm ukáže charakter.

Dále tu jsou i mrazíci. To je velmi rozšířená skupina obyvatel. V kritické chvíli prostě zmrznou, nemůžou pohnout ani rukama ani nohama i hlas jim nefunguje. Musí to být šílené. Mně se to stalo jen párkrát ve snu a bylo to hrůzostrašné.

Nevím, zda se s tím dá něco dělat, nebo je to dáno na vždy a definitivně.

Ještěže je v naší zemi "klid a mír" takže krizových situací máme málo. V opačném případě by se leckdo divil.

Ještě bych chtěla dodat jak úžasné a neuvěřitelné jsou příběhy o zvířecích hrdinech. A jednou jsem na netu viděla i opak. Páníček měl srdeční selhání a jeho pejsek se "viditelně" radoval. Domovní kamery to pěkně zachytily. Fakt dost zvláštní podívaná, hlavně na zamyšlenou.