NORMÁLNÍ

Chtěla jsem být NAVŽDY chápající rodič, jenže mi občas stoupají vlasy hrůzou.

Nepořizovala jsem si děti pozdě, jen jsou teď úplně jiné děti.

Jejich učitelé jsou jejich přátelé a všichni ostatní prostě kámoši. Vždy když dojdu k této úvaze, napadá mě říkanka: "Když byl Pašík malé sele, neměl v světě nepřátele, když pak vyrost ještě více, dělali z něj jitrnice." A já se právě bojím, aby z nich ty jitrnice v dospělosti nebyly.

Všichni je mají rádi, chovají se k nim hezky, vždy trpělivě vyslechnou jejich názor. To ale v životě nebude! Budou mít nekompromisní šéfy, bezpáteřní spolupracovníky, vyčůrané partnery i další rozmanitosti "normálního" světa. Otázka zní: "Budou na to připraveni?"

Ano, někteří z Vás mohou namítat, že dětství by mělo být bezstarostné. S tím samozřejmě souhlasím. Jenže vzpomeňte si na sebe.

Některé učitele i profesory jsme měli dobré, avšak na nějaké hlubší diskuse jsme mohli zapomenout. Byly to autority a dělila nás tlustá čára. Dále jsme měli učitele zlé, u kterých jsme drželi hubu a krok. A nikdo, opravdu NIKDO to neporušil, sic ho stihl krutý trest. U nich jsme se to právě naučili. Nemyslím jejich vyučovanou látku, i když to taky. Mě kdybyste vzbudili v jakoukoliv noční hodinu, tak jsem Vám schopna odříkat textilní podniky let dávno minulých. Praha -Triola, Liberec -Textilana, Semily - Kolora, Dvůr Králové- Tiba, Miletín - Mileta, Trutnov - Texlen ………

Ale to nejpodstatnější, co naše děti neumí: "DRŽET HUBU A KROK". Mají pocit rovnoprávnosti a nehodlají se ho vzdát. Stejně dříve či později se této dovednosti budou muset naučit. Lepší by tedy bylo dříve, aby s tím pak později neměly potíže. Vždyť u nás to platí také, čím jsme starší, tím se ta huba drží hůř. A moje osmdesátiletá teta se v době těchto kulatin rozhodla, že už nastal ten správný čas, přestat ji držet úplně. To se pak kdekdo podivil. Těší se totiž dobrému duševnímu zdraví.

Onehdy jsem udělala svým dětem dlouhou přednášku o autoritách. Nevím, jak moc mě vnímaly. Potom jsem si vzpomněla na jeden dětský vtip. Byl kreslený, na obrázku byla řvoucí matka na děti v dětském pokoji. V bublině nad jedním z dětí bylo napsáno: "Maminko, ty žvejkáš?"

Bylo mi to hned jasné, vždyť my sami máme obranný mechanismus, že když nám někdo nadává, křičí nebo vyčítá, něco v hlavě vypneme. Je tam na to takový speciální čudlík. Z toho vzniklo naše domácí heslo. Pokud se zlobím, většinou oprávněně a vidím, že mé děti jsou ve stavu OFF, zdůrazním, že NEŽVÝKÁM. Usmějeme se a začnu pokračovat v klidnějším tempu.

Není to sranda být rodič. A URČITĚ není sranda být v dnešní době učitel! Jen málokdo má přirozenou autoritu a je i oblíbený. Zlí učitelé již vymřeli nebo je milující matky svými stížnostmi vyštípaly. "Na jejich Bubíšky se přeci nesmí křičet!" Učitelé toho už vůbec moc nesmějí. Nesmějí dětem ošetřit ani rozbité koleno. Nesmí je fyzicky trestat, ani se jich dotýkat. Neměli by moc křičet, aby děti netraumatizovali.

A že děti traumatizují je, to už je jiná věc. Nechtěla bych být na jejich místě ani za nic. Možná jen tělocvikářka, pěkně bych jim prohnala špeky. Jenže ti tělocvikáři to také nemají v dnešní době lehké. Pokud nemají vyloženě zaměření na tělocvik či stupně průkazu cvičitele, tak mohou s dětmi dělat jen kotrmelce a skákat přes švihadlo. Na nějakou záchranu na přeskoku či hrazdě mohou zapomenout. A ono s dnešním materiálem se tělocvična při přeskoku koně mění ve velmi rizikové pracoviště. Jedno dítko z dvaceti přeskočí. Většina se ani neumí odrazit na můstku. Deset jich koně přímo povalí. To pak nevíte, kterého koně chytat dříve. Takže se nedivte těm švihadlům. Tak dobře jim zase neplatí a jak by to znělo: "Pražská učitelka, zavalena koněm" už vidím titulky Blesku. Navíc švihadlo je v osnovách. Tak co?

Dnešní doba je fakt divná, nesmyslné příkazy a zákazy z EU jsou na denním pořádku. Takže je to zase na nás, abychom si ze svých dětí vychovali "NORMÁLNÍ" děti.