Hovno

Jedu si včera spokojeně po brněnské dálnici a tu mě najednou vyvede z taktu tank. A další a další. Jak je tak objíždím, přemýšlím: "Kam asi jedou?" Napadají mě různé teorie. Pokouším se i jeden vyfotit, není to tak snadné, zaostřit a řídit (prý, že ženy zvládají všechno najednou, všechno jo, jen řízení vozidla se do toho nepočítá). A záhy se mi vybaví moje dětství.

Hned začátkem dubna nám paní učitelka řekla, že musíme namalovat šeříky. (Bylo jedno, že ještě nevykvetly, jelo se prostě podle plánu.) A pak následovala výroba mávátek. Zabralo to více než jedny pracovky. Musela se vystřihnout čtvrtka kruhového tvaru přesně podle šablony a pak omotávat barevnými fáborky tedy krepovým papírem nastříhaným na pruhy asi 1,5 cm, které na konci visely.

Hotovo a mohlo se vyrazit. Kam? Na průvod PRVOMÁJOVÝ.

Já osobně jsem na žádném nikdy nebyla. Vlastně ani nevím, jak jsme se z toho vykroutili, avšak má příbuzná, musela pravidelně. Před pár lety mi vyprávěla příběh, který ani moje voděvzdorná řasenka neměla šanci vydržet.

Vyšla si takto jednou na 1. máje společně s třídou včetně soudružky učitelky na průvod. Paní učitelka byla mladá a ambiciózní, jejich třída byla kompletní a mávátka zcela dokonalá. Jenže milé "Libušce" se začalo chtít na WC. "Co teď?" hodilo se jí hlavou. Musela vydržet. Bylo to zoufalé. Začínala být v koncích.

Přírodě neporučíš a tak Libuše vběhla do prvního činžáku. (Na ulici bylo procesí.) Chtěla utéct na dvorek, ale byl zamčený. Dále už nedoběhla, vykonala, co musela přímo u vchodu do sklepa. A čím se utřít? Jediné, co měla v ruce, bylo to mávátko. Co jí chuděře zbývalo. Utřela se mávátkem.

Nevěděla, co dál dělat. "Má se vrátit do průvodu bez mávátka a najít třídu? Nebo se má raději zdejchnout domů a důvod si vymyslet?" Rozum i cit zapracoval a zvolila správnou variantu B.

Jenom do teďka vzpomíná, jaký to byl asi šok, když se někdo vydal do sklepa a pod přenádherným mávátkem našel HOVNO!