Vychcánkovi

Bylo nebylo, za dávných časů žila byla jedna holčička. Byla akorát hezká, akorát chytrá, ale zato velice vychytralá.

Vždy věděla, co chce a jak toho dosáhnout. Roky plynuly, ona rostla a zdokonalovala se (v taktikách manipulace s lidmi). Bylo to tak snadné, vše jí šlo od ruky, nebo spíš od rukou jiných? Ne i ona byla pracovitá, to se jí musí nechat. A tak všechno kolem ní kvetlo. Ve dvou….tedy ve větším počtu se to lépe táhne.

Když vyrostla, našla si pana Vychcánka. Tvořili skvělou dvojici. Ona velela, on poslouchal a makal, co víc si mohla přát?

Jejich honba za pozlátkem pomalu semlela i zbytky lidskosti a lásky, které v sobě měli. Do jejich srdce patřil pouze 1. Majetek, 2. Oni dva, 3. Děti (striktně jenom jejich vlastní).

I když už všechno kolem nich snad ani dokonalejší být nemohlo, stále nepociťovali spokojenost. Lidé kolem byli šťastnější a tak začali závidět. Nechápali, že to, co jim chybí, nejde spočítat ani nijak vyčíslit.

Byla to upřímnost a láska. Přes jejich intriky i kalkulace jim to hlavní stále unikalo.

Začali pálit mosty. Nebyly to však mosty ledajaké, nějaké narychlo postavené, byly to mosty pevné jako skála. Takové, co ani desetiletí nemohla narušit.

Byly to mosty rodinné a mosty k celoživotním přátelstvím. To vše rozbourali, potom vyměnili za překrásné mosty z karet. Ostatní vědí, že se takové mosty snadno hroutí, ale co? Postaví se zase rychle nové. A třeba foukat nebude a vydrží dlouho.

Je mi jich líto, protože jsou to vlastně chudáci.

Buďte rádi, pokud víte, co je pravé štěstí, někteří toto štěstí nemají!