Chůva

Tento článek mi leží v hlavě už pár let a nikdy není ta správná příležitost ho napsat.

Nevím přesně, na co čekám, možná na kometu, ale ta se nekoná. Tak raději píšu teď, když je takové pěkné téma týdne.

Tato drobná osůbka má totiž NAVŽDY místo v mém srdci.

Naše osobnosti jsou utvářené okolím. Pokud nám je dána láska a dobré vychování, máme velikou šanci, že i my budeme dobří lidé. Pokud je nám toto upřeno, máme před sebou dlouhou cestu, když chceme být lepší. Je to jen na nás, náš život i naše volba.

Já jsem měla na okolí štěstí, v mém životě, tedy hlavně dětství, byla kromě milující rodiny i jedna zvláštní žena. A právě ta, myslím, hodně ovlivnila můj názor na svět.

Když mi byl rok a půl, tak máma musela nastoupit zpátky do práce. Obě babičky si na mě netroufaly, ne nebyla jsem náročné dítě, jen je to odpovědnost a já byla živel.

Šoupli mě tedy do jeslí. To se mi bytostně příčilo a dělala jsem tam takové rodeo, že mě po týdnu z jeslí vyhodili.

Opravdu si myslím, že si to i pamatuji, paní ředitelka mě vzala k sobě do ředitelny, abych tím šíleným brekem nerušila ostatní děti a tam mi zpívala: "Cib cib cibulenka, mak mak makulenka…..". Déle než týden to nevydržela.

"Co tedy se mnou?" museli řešit naši. Našli mi paní na hlídání. O té první vůbec nic nevím, starala se o mě jen krátce a pak skončila. (Možná jsem ji také zlobila a už to nedávala, kdo ví). Ani jsem nevěděla, že jsem ji měla.

Naši zase hledali a našli paní Trnkovou. Od začátku jsem z ní cítila klid, bezpečí a mooooře lásky. Celé dětství to byla "moje chůva". Tak jsem jí říkávala v duchu, ale v mém srdci to zůstalo. Vůbec hodně si z toho období pamatuji. Bylo jí kolem 60-65 let a byla silně věřící.

Umřela, když mi bylo něco kolem dvanácti let a ani jsem jí nestihla říct, co pro mě znamenala. Člověk si plno věcí uvědomí až v dospělosti.

Často si na ni vzpomenu, hlavně, když udělám něco, co je s ní spojené. Kromě ní jsem měla i dvě skvělé babičky, které mě měly moc rády a ve všem mě bezmezně podporovaly. Doprovázely mě na kroužky, sbor atd.., byla jsem jejich hvězdička.

A tak mám co splácet a předávat zase svým dětem.

Ale druhou paní Trnkovou jim už nevyčaruji. …..

Před pár lety jsem se dozvěděla, že v době, kdy se o mě starala, měla rakovinu prsu. Odmítala však operaci i záření. S jejím chováním a věčně dobrou náladou jsem však NIKDY nic nevytušila.