Modelové a bezdomovci

Vím, že všichni jsme jiní, že děti od stejných rodičů bývají jiné, ale až tak?

Můj syn byl vždy fascinován chudobou a bezmocí. Už jako nemluvně laškoval s bezdomovci, opilci a starými či nemocnými lidmi k mému zděšení.

Dovedete si představit, mladou naparáděnou maminku s krásným kočárkem v něm vymóděný chlapeček, který jako magnet k sobě přitahuje různá individua. Prostě ideální podvečerní procházka.

Marně bych mu vysvětlovala, že s cizími lidmi se nemluví, on ještě nemluvil. Svým laškováním, posunky i mimikou to zvládl beze slov. A tato skupina lidí, nezvyklá na komunikaci s batolaty byla na vrcholu blaha. Já už moc NE.

Vše vyvrcholilo příhodou, když mu byly asi tři roky. Šli jsme na procházku. Den před tím mu umřela rybička jménem Červenka. Jak tak jdeme, potkáme babičku o berlích. Sotva se drží na nohou, berle se jí úplně kymácejí.

Syn se zřejmě usmívá, protože babička na něj promlouvá. Oba se pouštějí do hovoru.

On začne, jak mu umřela Červenka a jak ji měl moc rád. Babička hned vyzvídá, kdo to ta Červenka byla a tak dále. Rozhovor trvá a trvá, stařenka se kymácí čím dál více. Povídám mu, ať to urychlí, aby babička nespadla. Ale ona je ráda, že si s ní někdo povídá, ještě k tomu takový roztomilý chlapeček. Nakonec nemám to srdce je přerušovat a dovádím babičku i syna k nejbližší lavičce, ať to tam pořádně proberou.

Nerada bych totiž zítra slyšela syna povídat, že mu umřela Červenka a taky jedna babička, s kterou právě mluvil.

A teď k mé dceři. Ta je od narození fascinována krásou. Mé krásné kamarádky měly u ní vyhráno, jen je spatřila. Do teď mi nevěří, že jako malá děsně zlobila, na ně se pořád jen líbezně usmívala a dělala vzornou. Úplná reklama na děti.

Pravá zábava však začala, když jsme vyrazili na dovolenou k moři. Naše dcera fungovala jako nejlepší seznamka. Skoukla celou soukromou pláž a vybrala si překrásnou paní s úchvatnými nehty. Začala s ní komunikovat rukama i nohama a skvěle si rozuměly. Celé jsem to vždy sledovala přes sluneční brýle.

Jak jsem vycítila, že už je to až moc, pověděla jsem manželovi: "Dojdi prosím pro GU-GU", to je přezdívka naší dcery. Ten se nikdy nenechal dvakrát pobízet a radostně pelášil. Vždy se také rád u krásky zdržel.

Další den si dcera dělala bábovičky a pátrala. Uviděla jsem, jak sleduje svalnatého muže, který se opaluje. Znáte ty tipy "ala žabák"? Leží a prsty mají doširoka roztažené, chtějí se opálit úplně všude. "To nemáš šanci, holka" napadá mě.

Sleduji, jak tomuto extra pohlednému muži přináší naše GU-GU kyblíček s lopatkou. Chvíli zíral překvapeně, avšak záhy už budoval hrad. Velký a bytelný!

"Tak teď jdu zase já", prohlásila jsem, když hrad stál.

Přece jen mají naše dvě děti něco společného. Oba jsou velmi komunikativní a to je dobře!

Tento článek jsem našla v šuplíku po čtyřech letech, ale stále se mi líbí.