PIC

Život je opravdu zajímavý, stačí jen dobře koukat po vinárnách. To je vtip, ale v tomto případě zas až tak moc ne.

Někdy se dějí věci, které vůbec nechápeme. A náhody to už být nemohou.

Začalo to přesně před dvaceti lety. Na krku dvacet a skvělá práce k tomu, vše bylo úžasné. Byla jsem v blízkém kontaktu s jednou velkou firmou. Jak čas plynul, znala jsem její zaměstnance čím dál víc. Mezi nimi byl i věhlasný pan Pic. Jeho pověst ho předcházela. Znala jsem ho z fotek, ale nikdy jsem ho neviděla. Vždy jsme se o chlup minuli.

Bylo mu 36 let a měl stejné názory, záliby, humor i rebelský postoj k životu. Lidé v mém okolí si toho všimli a začali říkat "To je přesně tvůj ideální muž, dokonale tvůj typ." Byla jsem sice svobodná, ale zadaná, přesto to vzbudilo můj zájem. Nikdy jsem ho ale úmyslně nevyhledala. Naše míjení pokračovalo, rok možná i déle až do jedné oslavy.

Přišla jsem jako jedna z prvních, něco jsem ještě měla pomoci s organizací. "Tak dnes se uvidíme" věděla jsem. Kamarádky na mě významně pokukovaly. Svou účast potvrdil a dokonce volal z cesty hostitelce, protože si nepoznamenal správně adresu.

A pak to přišlo. Další telefonát "volá pan Pic, že naboural!" Měl špičkové auto, takže se mu jen odpálily airbagy a nic se mu nestalo.

Co dodat, osud.

Prostě "paní COBUMBOVÁ"

Šťastně jsem se vdala za přítele, máme dvě úžasné děti a ničeho nelituji.

Před pár dny jsem seděla s kamarádkou ve vinárně. Bylo úplně plno. Sedly jsme si k jedinému volnému stolku. Na baru hned za našimi zády byli dva muži. Tipla bych jim něco kolem šedesáti. "Už tam evidentně sedí dlouho" napadlo mě, protože dost křičeli hlasem zmoženým od alkoholu.

To, co však prohlašovali, bylo ještě horší než to jakým hlasem. Nebylo možné je neslyšet, tampony do uší totiž běžně do vinárny s kamarádkou nenosím. "To je Pic!" vyhrkla kámoška. Otočím se a nemohu uvěřit vlastním očím. Až nyní si všímám, že má úbor vhodný pro mého třináctiletého syna, přesně. "Aha, zastavuje čas" pomyslím si.

Po bližším zkoumání přemýšlím "Tak tenhle nespokojený ožrala byl někdy prý "můj ideál". Smutné, nebo spíše veselé a šťastné, že tomu osud nechtěl, abychom se potkali.

Smysl některých událostí poznáme až v pravý čas.

A někdy se načekáme dost dlouho.