Mimozemšťané

Bylo léto, sluníčko krásně hrálo a já si to užívala. Jela jsem pracovně ve své staré škodovce na domluvené schůzky po Středních Čechách. V té době zrovna přijela na návštěvu z daleka moje švagrová. Manžel musel do práce a já se rozhodla, že ji vezmu s sebou. Děti jsme tehdy ještě neměli, takže pohoda a klídek. Opravdu vše bylo kouzelné, zelené louky, zlaté obilí, husté lesy, no prostě viděla to nejkrásnější z naší krajiny.

Až najednou dostala hlad, nebyl to však hlad obyčejný, byl to hlad šílený, který se musel IHNED řešit. Šlápla jsem na plyn a brzy už byla vesnička na obzoru. Do většího města by rozhodně nevydržela. Ve vesnici se nacházela jen jedna hospoda. Optala jsem se, zda vaří. Kladná odpověď mě trochu uklidnila, i když jisté pochybnosti jsem měla. Paní hospodská/servírka byla již v letech s výraznou poruchou sluchu. Několikrát jsem jí opakovala, zda se tu můžeme najíst a decibely už byly na hranici mých hlasových možností.

Švagrová tedy vystoupila. Sedly jsme si do skoro prázdné místnosti. Bylo něco po čtvrté hodině odpoledne. Objednaly jsme si smažák s tatarkou, pečené brambory a zeleninový salát. Paní se nás optala, zda může tatarku vyměnit za majonézu. Připadalo mi to zvláštní, ale neprotestovala jsem.

Náš stůl byl i s výhledem do kuchyně. Hospodská začala loupat brambory a dala je vařit, pak vzala sýr, začala ho balit v trojobalu a pak pokrájela zeleninu na salát. Tomu se říká "čerstvé", napadlo mě. Ale když do mixéru hrkla žloutek a začala lít olej, oči se mi protáčely.

Za 45 minut jsme měly jídlo na stole. Švagrová, která už hlady šilhala, se do toho pustila.

S úderem páté se do místnosti nahrnul dav mužů. Nezbylo ani místečko. Všichni postupně dostali pivo.

Čuměli na nás jako z jara, zřejmě ještě nikdy neviděli, že by tu někdo jedl. Natož někdo v sukňovém kostýmku. Šla jsem se hospodské diskrétně zeptat, kde jsou toalety. Vzhledem k její poruše sluchu na mě zakřičela: " Záchody jsou rovně a doleva, ale došel papír, já vám ho dám". Kroutila jsem hlavou, že nemusí, nosím v kabelce vždycky kapesníčky. Ale ona ihned zařvala: "Nikdy nevíš, kdy se ti to bude hodit". A podala mi minimálně půlmetrovou roli papíru, takovou tu z restaurací.

S tou jsem pak ve svém kostýmku prošla za zvuku podpatků "klap klap" mezi asi tak 40 muži u piva. Ticho se dalo krájet, výbuch smíchu následoval až posléze.

Když jsem přišla z toalet, švagrová měla řasenku ve stylu klauna. Brečela smíchy a tak se jí řasenka, která nebyla voděodolná, rozpila až k puse. Dodnes si ze mě utahuje a vesničané si jistojistě mysleli, že jde o "PRVNÍ MIMOZEMSKÝ KONTAKT".