LŽI

Opravdu nemám ráda lži. Pokaždé, když musím lhát, velmi mě to trápí. Hlavně se snažím, aby mi mé děti nelhaly. Jenže nejsem blázen a už vím, že to prakticky nejde.

Dříve jsem svým dětem bezmezně věřila, avšak jak rostou, už je beru "s rezervou". Když chodil syn do třetí třídy, vrátil se ze školy v přírodě a povídá: "Mami bylo tam hrozně moc nemocných". Ptala jsem se ho, jak to. Říkal, že jich bylo tolik, že už ani rodiče nevolali, (aby jezdili jednotlivě) a poslali pro nemocné rovnou autobus. Na škole v přírodě sice byly tři třídy, ale autobus? Kroutila jsem hlavou.

Za pár dní byly pravidelné třídní schůzky. Rodiče bouřlivě probírali školu v přírodě. Paní učitelka vyprávěla, jak je brzdily děti na marodce, protože s nimi musel někdo zůstat na hotelu. "A co ten autobus, který odjel?" pravila jsem pohotově. Koukla na mě jako na vola. "Co, jaký autobus?" říká paní učitelka. "No ten s nemocnými dětmi", dodávám bez dechu. Chvíli jsme se pozorovaly i ostatní se přidali tázavými pohledy. "Už mlčím, asi jsem špatně poslouchala", snažím se zahrát situaci do outu.

Byla jsem tam za blba, korunovaného. Doma jsem zaútočila na syna, proč vlastně lhal? Jen tak, chtěl být zajímavý. No potěš. Dostal dlouhosáhlou přednášku o následkách jeho činů. Dlouho jsem ho pak při lži nenachytala.

Ne, že by nelhal. Jak bylo v jedné detektivce "Proč kradete, když vás vždycky chytím", říká inspektor. "Pane inspektore, vždycky tedy NE", povídá zloděj.

Takže od té doby, když mám pocit, že vše není přesně tak, jak syn povídá, jen řeknu "AUTOBUS". V tu chvíli má ještě možnost svou verzi upravit či přiblížit k pravdě.

Jednou dostal za trest speciální domácí úkol. A vzhledem k tomu, že paní učitelka měla smysl pro humor a další den byl apríl, tak za úkol měl napsat 3 nejlepší vtipy, co zná. "No konečně pořádný úkol!" radoval se syn. Zabral se hluboce do mých knížek Urbana a k tomu ještě googlil. Jenom tři, to je pech, nejraději by jich napsal třicet tři.

Vybíral a vybíral, dělala jsem mu poradce. "Ne, ten se nehodí, ne, ten je moc dlouhý, ne, to nepochopí všichni." Zabralo nám to celé odpoledne. Ráno šel zvesela do školy. Hned první hodinu vnucoval paní učitelce papír s vtipy. "Až o českém jazyce", pravila paní učitelka.

Nemohl se dočkat. Mezi hodinami měli přechod do jiné učebny. A jak zřejmě vtipy pořád nosil v ruce a četl je každému na potkání, stalo se, že je ztratil. Prý někde na schodech. Takže, když byla čeština, úkol neměl. Dostal tedy poznámku natvrdo do školy online.

Přišel domů jak spráskaný pes. Vítala jsem ho "Tak co, co vtipy, líbily se?"

Ještě víc než poznámka ho trápilo, že nerozesmál celou třídu. Chudák.

Proto až vám dítě řekne, že ztratilo domácí úkol třeba na schodech, nemusí to být nutně lež.

Foto Zbyněk Hozák.

K této fotografii se vztahují autorská práva.

Se svolením autora.