Nevěra

Je špatné, když je váš vztah jedna velká studna lží. Snažím se čistit vodu, jak se dá, ale občas se začeří úplně zbytečně. Jako třeba takto.

Před nějakou dobou jsem se ,jako obyčejně, věnovala své "oblíbené" kuchyňské činnosti, když v tom přilít do kuchyně manžel. Kouká nějak divně, přivítala jsem ho a pokračovala v plnění myčky. Vrátil se po dvou dnech. "Tak co, jaký to bylo?" ptám se ho.

Zkoumá mě. "Dobrý" procedí divně mezi zuby a nepohne se z kuchyně. Pokračuji v klidu dál ve své činnosti. "Kde je?" ptá se. Nechápavě koukám a říkám, "Kdo?" Nic, žádná odpověď. Chvíli na sebe koukáme. Já natvrdle, on naštvaně. Po chvíli povolí a vztekle říká: "Čí jsou ty pánské boty k obleku veprostřed chodby?"

Koukám jako tele na nová vrata, vůbec nevím, o čem mluví. "Tak hergot, kdo tady je?" zvýší hlas. "Jenom Petřík" povídám. To je synův o rok mladší kamarád. Bydlí přes ulici a je mu 11 let. Šel za synem na návštěvu a zřejmě první boty na ráně byly velikánské tátovy, co v nich přišel z práce. A jako každý kluk, nechal je přímo veprostřed chodby. Takže, když manžel přišel, ihned se o ně přerazil, to naštve. Kdyby si je můj "milenec" uklidil pěkně do botníku, vše by bylo v pořádku.

No vůbec, Petr je expert, na začátku školního roku se doslova vykoupal v kolínské či parfému táty a já ho vezla do školy. Auto mi vonělo ještě měsíc potom touto pánskou vůní.

Občas se to poštěstí i obráceně.

Před nějakým rokem jsem doma našla černé krajkové kalhotky opravdu velkých rozměrů. Prvně jsem dostala záchvat smíchu, avšak původ jsem objasnit nedokázala. Povolala jsem tedy na radu svou druhou blonďatou hlavu. (Kdo nečte můj blog, je to má 34 roků nejlepší kamarádka, také přírodní blondýna).

Říkám jí, že to je jistě omyl, nějaká vtipná náhoda. Ona vezme věc doličnou, a zkoumavě ji prohlíží.

Chvíli se zdráhá a pak povídá "Hele, Jano, už se známe nějaký pátek, že jo? Takže rovnou k věci. Víš, muži se tají, pokud mají i jiné choutky než obvykle." "Jak jako? To jako, že je můj manžel tajně na boubelky?" (Použila jsem tenkrát samozřejmě hrubší výraz, ale to bylo v šoku a nechci se rozhodně nikoho dotknout).

Hlavou se mi začínají honit ty nejbujnější fantazie. "Ne, to rozhodně ne!" ihned je zavrhávám a skoro to na kamarádku křičím. "Dobrá, jestli mi nevěříš, zkus zaútočit" povídá klidně. "Poznáš, když ti lže?" ještě dodává. "Jasně, že poznám, myslím tedy." odpovím rychle.

Večer, když přišel manžel z práce, spustila jsem na něj zhurta. Koukal na mě jako sůva z nudlí. Evidentně nechápal, o co mi jde. Když jsem pak vytáhla krajkové kalhotky, koukal ještě hůř. Cítila jsem, že nelže. Dál jsme se nedostali. Přiletěly prostě z vesmíru. Záhada neobjasněna. Ještě nějakou dobu jsem se šklebila a pak jsem zapomněla.

Až po pár měsících jsme přijeli ke tchýni a ona povídá. "Prosím tě, nezůstalo mi něco u vás?" Říkám ji, že ne. "Víš, takové černé kalhotky s krajkou jsem nepřivezla domů" dodává. Čumím jako péro z gauče. Nevím, zda je to vtip, alibi pro syna nebo pravda.

Usuzuji, pravda!

Tchýně je pokaždé na mé straně a navíc, stále je má. (Vím to, uklízím vždy prádlo ze šňůry). Je to velmi hrdá žena, nesnížila by se ke lži pro tento účel. A navíc, jak mi posléze vysvětlila, nejsou to kalhotky obyčejné, jsou to stahovací, co si koupila po operaci. Neměli tenkrát v nemocnici jiné, než černé krajkové. Rozhodně by dala přednost bílým a bez krajky.

Takže než uděláte nějaké závěry, myslete i na "paranormální jevy".

Foto Zbyněk Hozák.

K této fotografii se vztahují autorská práva.

Se svolením autora.

.