Přepadení?

Změna je život.

Přesně, jednou jsi dole, jednou nahoře. Tomuto rčení věřím už dávno, avšak nikdy jsem to nezažila na vlastní kůži tak intenzivně jako nedávno.

Byl to krásný podzimní večer a já se s kamarádkou vydala do divadla. Teploměr v autě ukazoval krásných 20 stupňů. Oblékla jsem se tedy doslova letně a moc se těšila. Zaparkovala jsem na Karlově náměstí. Kamarádka počkala a já šla zaplatit parkovné k automatu. Akorát se začalo stmívat. Když jsem přišla k automatu, zasekl se. Psalo to "Čekejte, čekejte…." a já poslušně čekala. Další parkovací automat nebyl na dohled, proto jsem vydržela.

Hlavně, že v Praze "Parkujeme v klidu". Tak zní parkovací motto Prahy, je napsáno na každém parkovacím automatu. Svůj klid jsem již ztratila. Našla jsem tedy kontaktní číslo na poruchy a chtěla zavolat, vtom se automat rozběhl. Ze vzteku jsem si nebyla jista s SPZtkou, vyndala jsem si proto techničák. Mám ho v peněžence. Držím technický průkaz a otevřenou peněženku a najednou strašná rána. Padám k zemi a vůbec nechápu, co se stalo. Kometa? Větev ze stromu? (U parkovacích míst jsou vzrostlé mohutné stromy.) Přepadení?

Ani jedno z toho, pomalu se rozkoukávám, na mě leží asi 120-140 kg chlap. Začínám křičet: "Kam čumíš ty deb…." ani to nedořeknu. Všímám si totiž zlatého retrívra. Má slepecký postroj. "Paní, paní, slečno, není vám něco?" ptá se starostlivě svalený chlap. To snad není možné, je to vážně slepec. "Já vás vůbec neslyšel a asi jsem vás omylem obťukal. Co jste tam tak potichu dělala?" povídá muž. Ještě nikdy jsem neviděla tak mohutného slepce. "Platila parkovné u automatu" říkám já. "To asi nezná, to možná nikdy neprovozoval" napadá mě. Neohrabaně se zvedá a stále se dotazuje na mé zdraví. "To je dobrý, to dám" odpovím mu a v duchu se zasměji. Tohle mi snad nikdo ani neuvěří. Pozdraví mě a odchází. Já si oklepávám prach ze sukně a svetříku a jdu ZNOVA parkovat v klidu. Tentokrát to zvládnu už bez nehod. Když se vrátím k autu za kamarádkou, bylo totiž na druhé straně silnice, takže neměla šanci celou situaci vidět, je vyděšená. "Co se ti stalo, kde jsi byla, jak to vypadáš?" otázka překrývá otázku.

Celé jsem jí to popsala a ona nevěřícně kroutila hlavou," Už jsem tě chtěla jít hledat" říká. Jenže klíče od auta byly u mě. Takže mě trochu ještě zezadu oprášila a vyšly jsme "jako" dvě dámy do divadla.

Modřiny na žebrech jsem měla ještě čtrnáct dní po tom.

Foto Zbyněk Hozák