E-E

Někteří lidé prostě NIKDY nedospějí a asi to tak má být. Uchovají si svůj osobitý pohled na svět a nezřídka kdy, jsou pro něj i velkým přínosem. My ostatní dospělí a zodpovědní mravenci jim můžeme jen tiše závidět. Kdo by se nechtěl alespoň na chvíli povznést a pocítit tu "Neskutečnou lehkost bytí"?

Převážně si tento LUXUS dopřávají muži. U žen - matek je tento stav prakticky nerealizovatelný. Muže mateřství "většinou" neovlivní.

Chodí do práce, stejně jako chodili, provozují sportovní aktivity, stejně jako provozovali, vídají se s přáteli, stejně jako se vídali před narozením potomka, akorát ta neupravená ženština doma je trochu vyvádí z rovnováhy.

To se nemůže učesat, když je na té "mateřské DOVOLENÉ" honí se jim hlavou pokaždé po návratu domů, avšak chytrý muž si to ponechá pro sebe. My ženy mu to stejně vidíme na očích.

My ženy přicházíme o mnoho. Nemáme zábavu a komunikaci, kterou nám poskytovalo zaměstnání, nestíháme sportovní kroužky (jsme totálně vyšťavené po přerušovaném spánku), bezdětné kamarádky se nám obloukem vyhýbají (stejně si s nimi pomalu nemáme, co říct, pokud bychom se přes jekot potomka vůbec slyšely).

Naopak ty s podobně starými potomky vyhledáváme s jiskrou naděje. Čekáme pochopení, to vlastně i dostaneme, avšak za cenu zdemolovaného domova (počmárané zdi, díry v parketách nebo totálně odrovnaný béžový koberec od bublifuku). Já tedy nemám, co říkat. Syn v roce na návštěvě rozbil obří zrcadlo při chvilkové nepozornosti, bohudíky se nikomu nic nestalo. Ale muž a vládce to nepochopí. Zasype Vás otázkami typu "Jak se to stalo?" nebo "Kde si byla?" či "To ho nehlídáš?" "Nevím, tady jsem byla a hlídám ho (24h denně)" odpovídala jsem rezignovaně.

Smekám před muži, kteří šli dobrovolně na mateřskou dovolenou, jen ti mohou něco namítat.

Vždy jsem obdivovala muže, kteří věnují čas svým dětem, není to samozřejmostí.

Tato úsměvná story je opravdu nezapomenutelná. Dlouho jsem váhala, zda ji mám napsat, avšak sám syn se ptá, proč už ji nenapíšu, takže tady je.(Asi to chtělo ten správný čas jako i všechno ostatní kolem nás.)

Bylo léto, nádherné počasí a my trávili společné chvíle na dovolené v Chorvatsku. Ubytovaní jsme měli v krásném historickém domě na pláži v Crikvenici.

Dole byla recepce, kuchyně a společenská místnost a nahoře byty s velkými balkony. Opravdu idylka, jenže… Náš 18-ti měsíční syn dostal hned druhý den horečky. Místní doktor, léky, konzultace s pražskou pediatričkou, prostě na palici. Zpět do Prahy se nám nechtělo, na mořském vzduchu mu bude líp.

Nemělo by cenu, abychom ho hlídali ve dvou. Domluvili jsme se na střídavé péči. Dvě hodiny já, dvě hodiny manžel. Odcházela jsem na pláž s knížkou a čas, jako by se pro mě zastavil. Nikdo nic nechtěl. Když jsem pak přišla k synovi, dala mu léky, uvařila, pohrála si, přečetla mu, koukla na pohádku, poklidila, atd. Když však přišel manžel z pláže, unaven od silného sluníčka a vysilujícího plavání, tvrdě usnul.

Při příchodu domů jsem už z dálky viděla na našem balkóně rozprostřené "perské" koberce. Nechápavě jsem rozvíjela teorie, co se tak mohlo přihodit, ale ani ta nejodvážnější nesahala realitě po kotníky.

"Asi jsem na chvilku sklopil oko a najednou mě probudil děsný smrad. Vylekaně kouknu na syna. Hraje si s autíčkem, tváří se spokojeně. Znovu analyzuji své čichové ústrojí, nemýlím se. Zápach je totálně neskutečný, zvlášť když jsme vypnuli klimatizaci. Už tuším, odkud vítr vane, ptám se ho: "Kiki, ty jsi kakal?" Hraje si dál s angličákem a s pohledem anděla povídá "E-E". "Kiki, kde, KDE je to E-E!" vyzvídám. Znovu se na mě otáčí a bez známek neklidu odpovídá "E-E ťap ťap". To už jsem se probral úplně a rozhlédl se pořádně po místnosti. Bylo to přesně, jak řekl, rozšlapal ho totálně všude." dovyprávěl mi bez dechu můj muž.

Takže má drahá polovička musela osprchovat a vydrhnout syna, převléknout ho, vytřít parkety, osprchovat a vydrhnout dva velké koberce, pověsit je na balkón a u toho udržet žaludek v dutině břišní.

Nejsem nepřející, ale docela jsem se pobavila při barvitém líčení těchto aktivit. Příběh byl okořeněný ještě o šmírující recepční (to víte, perské koberce jsou perské koberce). Kontrola být musí, jinak by jí z toho ti turisté udělali kůlničku na dříví.

Foto Zbyněk Hozák

K této fotografii se vztahují autorská práva

Se svolením autora