"Recept na štěstí"

Život mě nepřestává překvapovat.

Co bude zítra? Co zjistím? Co do sebe po sto letech zapadne?

Vždycky to všechno zapadne, jen je otázkou "kdy"? Jak jsem v dětství napsala v jedné písničce "Zmatená a se slzami na krajíčku, zkouší světu rozumět….." . Tenkrát jsem opravdu hodně věcem nerozuměla a ani nemohla.

Asi mám velký časový luxus, protože stále o něčem přemýšlím, něco zkoumám a vymýšlím. Proč toho nenechám? Proč se nenechám unášet proudem davu? Proč nezačnu prostě plynout? Nemám ráda semleté lidi, tedy lépe řečeno, je mi jich líto.

Zamyslete se, kolik vy sami máte ve svém okolí naprosto úžasných lidí, kteří už jen vegetují. Nemají čas, nemají chuť a hlavně s nimi už není žádná legrace. A to je podle mě to nejhorší.

Naopak jsem v poslední době svědkem i mnoha proměn k lepšímu.

Třeba můj dlouholetý kamarád, dřívější lev salonů a postrach všech sukní v širokém okolí se po 18-ti letech rozvedl se svou věčně nevěrnou ženou. Je zase šťastný, našel si přítelkyni a začal znovu žít, i když mu na hlavě zůstalo jen poskromnu šedivých vlasů (dvacetiletý stres si vybral svou daň). Pokaždé, když ho vidím, se na něj nemohu vynadívat. Vidět opět jeho dětský (dětinský) úsměv, je jako malý zázrak.

Jak jsem na tyto myšlenky přišla? V návaznosti na TÉMA TÝDNE. Co to je to vlastně štěstí?

Ráno jsem si pustila v kanceláři na YouTube písničky od Ulrychových Javory, Kámen, Jízda králů, Křídla, Bylinky atd….

Proč? Všechny tyto texty jim skládal můj příbuzný. Vůbec není vzdálený, jen jsem ho shodou prazvláštních náhod nikdy neviděla. Byla jsem OPRAVDU překvapena, jak jsou tyto texty hluboké a nadčasové. Proč jsem je dodnes neznala?

Konečně jsem si na chvilku přestala připadat v naší rodině jako marťan.

Když jsem ve svých sedmi letech napsala první básničku, byla jsem za odměnu po škole. Paní učitelka mi dala šanci, abych se opravila a přiznala, že lžu a řekla všem dětem, kdo to napsal. Odpověď JÁ nebrala.

Nesnáším lži a jsem hrdá, takže jsem odpoledne seděla v lavici a zírala z okna. Pohled z čtvrtého patra naší krásné staré školy jsem přímo milovala. Mohutné hrušně dosahovaly opravdu vysoko, a když byl podzim, lákaly nás voňavé hrušky.

"Tak blízko, tak daleko" honilo se mi pokaždé hlavou při pohledu na ně. A to je u mě se vším. Mohla bych to mít už jako "motto".

Známý textař a hudebník je můj blízký příbuzný a já o tom pomalu nevěděla.

Dál jsem se raději nepředváděla. Tak kolem jedenáctého roku jsem napsala svou první písničku. Nedávno jsem narazila na tyto texty s akordy a skočila po kytaře.

Nemohla jsem uvěřit, že plno názorů mám stejných dnes i tenkrát. Asi jsem zastydla v 15-ti letech. Zvláštní bylo, že také melodie jsem většinou znala.

Pamatovala jsem si i to, kdy, kde a proč jsem je skládala. Písničky jsme si zpívaly s druhou blonďatou hlavou a největší úspěch jsem měla na jednom táboře. Jednu z mých písniček zpíval celý velký tábor a všichni si ji zapsali i do zpěvníků. Neřekla jsem, že je moje, pověděla jsem, že ji znám z jiného tábora. Jezdila jsem totiž vždy v létě na dva.

A tak se třeba šíří dál, kdo ví.

Když tedy shrnu dnešní proud úvah, podle mě zní recept na štěstí nějak takto:

Hodně koukej

Zhluboka dýchej

Vnímej energii

Dělej radost

Pracuj

Měj rád vše živé

Pomoz, když můžeš

Nezapomínej na kořeny

Nevzdávej se

Buď vděčný

Buď trpělivý

Hraj si

Usmívej se

MILUJ……..

Foto Zbyněk Hozák

K této fotografii se vztahují autorská

Se svolením autora