Stará láska

Že "stará láska nerezaví" se utvrzuji čím dál častěji. Srdce prostě neoblbnete. Žije si svůj život, i když rozum mu přikazuje sebepřísněji.

Dnes jsem vyndávala zimní výbavu a narazila na starou krabici. Byla plna různých vosků všelijakých barev a tvarů. S nimi tam čekala na správný čas i speciální škrabka a žehlička. Úplně jsem se přenesla zpět v čase.

Od narození dětí si nechávám lyže servisovat, v tom je samozřejmě i voskování. Najednou jsem se v myšlenkách ocitla v servisní místnosti (lyžárně), kde se linula nezaměnitelná vůně.

Nacházely se tam vždy stoly či ponky a třeba 10-20 juniorů přejíždělo svými žehličkami skluznice lyží s velikou láskou. Vždy jsem u toho přemýšlela " Kdo asi vyhraje? Zítra touhle dobou už budou kostky vrženy." Každý den jsme večer voskovali dvoje lyže. Jedny na závod a druhé obyč a pokud se jely náhodou závody dva různého typu, tak už to byly troje. Stále to umím klidně poslepu. Dělala jsem to opravdu hodně krát.

A dvacet let NIC. Najednou jsem dostala strašnou chuť si "navoskovat".

Pokaždé, když jsem se náhodou utrhla a šla si pořádně zajezdit (lyžování s dětmi mezi nohama, před nebo za mnou do tohoto pojmu nepočítám), tak jsem se jen velmi těžce povznášela nad své mateřství. Stále se to ve mně mlelo.

Chtěla jsem zmizet, zastavit čas a vnímat jen velikány, vítr a sebe. Jenže za chvíli jsem už zase byla myšlenkově u plotny. Také mám strach, kdo by se o ně postaral, kdyby se mi něco stalo….

To je daň za to, že jsem "dospěla"? Nebo až budou děti velké, tak zase duševně omládnu?

Až budou mít po matuře?

Až budou mít práci?

Až budou mít partnery?

Až budou z domu?

Až budou mít rodinu?

K čemu se mám upínat? Kdy mi spadne kámen ze srdce?

Pochybuji, že to pak pořádně "rozjedu", budu ráda, když půjdu do parku nakrmit holuby.

Foto Zbyněk Hozák

K této fotografii se vztahují autorská práva

Se svolením autora