BROK blog

S myšlenkou tohoto článku si pohrávám již pár let.

Vlastně už od dětství mě tento příběh fascinoval a vzhledem k mé představivosti také ožíval, až se stal mou součástí, i když jeho hlavní hrdina se semnou minul asi o čtvrt století.

Bratr mé babičky bydlel ve Vršovicích stejně jako celá naše rodina již po generace. Byl to "prý" moc hodný a milý člověk. Za svobodna si pořídil pejska a dal mu jméno Brok. A protože ho měl opravdu rád i Brok mu svou lásku dával bezmezně najevo.

Jezdil s prastrýcem do práce, na různá obchodní jednání a vůbec, byli stále spolu.

Jenže jednoho dne se prastrýc Jenda zamiloval. Přes jeho "zralý" věk ho okouzlila krásná lehkonohá Slovenka Méry. Méry byla úchvatná, jenže měla jednu vadu na kráse, nesnášela zvířata. Takže podvraťák, i když s bystrým kukučem neměl žádnou šanci. Dala Jendovi na výběr: "Buď já, nebo on."

Zamilovaný prastrýc oželel svého čtyřnohého parťáka a oženil se s Méry. Brok nechápal, co se děje. Neskončil však na ulici, ujala se ho má prababička. A Jenda s ním trávil čas přes den, když to šlo.

Když to nešlo, a Brokovi bylo smutno, prostě utekl. Jenže to byl neskutečně chytrý pes a místo, aby se unavoval, přemýšlel, jak dosáhnout svého cíle.

Začal jezdit tramvají. Vystoupil na Tyláku a vydal se na Vinohrady, kde prastrýc s Méry po svatbě bydleli. Tenkrát byly tramvaje otevřené, takže mu nic nebránilo v nástupu či výstupu. Po čase si lidé z Vršovic začali povídat o psovi, co jezdí pravidelně tramvají. Pokaždé se prý každého ptali: "Čí je to pes?" Až nakonec se stal součástí pražské dopravy.

Má rodina o tom dlouho nevěděla. Brok totiž chodil na Vinohrady a tam jen seděl a čekal, možná jen z povzdálí pozoroval svého milovaného páníčka, kdo ví, co se mu v jeho chlupaté hlavičce honilo. Večer se zase vracel do Vršovic.

Každopádně tento šedivočerný hezký oříšek s ušima "tak akorát", zůstal v paměti místních nadlouho.

A když jsem vyzvídala dále, dozvěděla jsem se z více zdrojů, že jeho nejoblíbenějším jídlem byly lívance a citron. Zvláštní chutě na psa, že? I přes smíšenou a pro psy zcela nevhodnou stravu se dožil 14 let. On tedy neumřel přirozenou smrtí, ale prababička ho musela dát utratit. Tato stará žena ho prý nosila v náručí po schodech činžáku snad rok i přesto, že sama sotva chodila, protože ochrnul. Po konzultacích s veterinářem odešla jedna "Psí legenda".

Už od malinka jsem si nechávala o Brokovi vyprávět. A s vlastními poznatky o "psí lásce" jen můžu SMUTNĚ konstatovat: "Kam se na zvířata my lidé hrabeme….."