Léta...

S úsměvem se můžete povznést nad všechno. Tvářit a cítit se naštvaně stejně nepomůže a třeba se po čase opravdu z hloubi duše zasmějete, stejně jako v dnešním "pro změnu" pravdivém příběhu.

Byl teplý podzim a já jela se svojí kamarádkou na návštěvu jejich příbuzných. Strašně se jí nechtělo samotné a já měla čas. Plánovaly jsme už dlouho nějaký výlet, měla jsem sice na mysli trošku něco jiného, avšak i tohle znělo zajímavě.

Když jsme dorazily do té nejmenší horské vesničky, co jsem kdy viděla, už tam na ni všichni čekali. Většinou starší obyvatelé se scházeli jednou ročně u její rodiny a společně slavili příchod podzimu.

Mile nás přivítali. Občerstvily jsme se domácími bio potravinami a vyšly jsme před stavení dát si cigaretu. Vzpomínám si na ten večer, jako by se to stalo včera. Bylo to tam opravdu nezvyklé a pro mě, rodilou Pražačku velmi zajímavé. Spousta starých lidí s neudržovaným chrupem, (to jim však nebránilo v širokém úsměvu), se na nás culila. Ty úsměvy měly nádech pravosti, žádná faleš, zub sem, zub tam, kdo to řeší.

A pak se to stalo. Z temných hor se přiřítila stará žena. Koukla na nás dvě a povídá: "Věrko, no ty ses vůbec nezměnila!" Má kamarádka otevřela pusu dokořán, babku neznala a Věra je její matka. Útrpně se usmála a chtěla senilní stařeně vysvětlit její omyl, ale ona už zmizela ve stavení.

"No do Prčic, to vypadám jako moje máti, to si snad dělá srandu" vztekala se oprávněně má kamarádka. "Ne, to víš, že ne, jen se trochu zasekla v čase, nic si z toho nedělej," utěšovala jsem ji. Celý večer se pak šíleně pozorovala a ani se neradovala, když jsme ochutnávaly nová vína s obrovských dřevěných sudů. A to už bylo, co říct.

Strávily jsme na vesnici jen prodloužený víkend, proto nám to rychle uteklo.

Po pár dnech mi volala, celá šťastná z práce.

"Jano, Jano, máš čas?"ptala se mě naléhavě.

"No jasně, co se děje?" odpovídám a z jejího hlasu rozeznávám obrovské nadšení.

"Představ si, co se stalo? Já jsem tu mou příhodu svěřila kolegovy, který se mnou sedí v kanceláři, protože vím, že jeho kořeny jsou také z odlehlé vísky a to bys neuhodla, co mi řekl," drmolí má kamarádka.

No, to jsem vážně netušila.

Tak ona zvesela začala vyprávět: "On říkal, že taky přijel na vesnici a představ si, že prý k němu přišel starý pán a povídá: "Bože, Franto ty jsi ale zestárnul." Jenže František, je jeho otec. Takže já si z toho už vůbec nic nebudu dělat. Já jsem prošla ještě dobře. Dovedeš si představit, kdyby mi řekla tohle? To by mě tam tedy rozhodně kleplo."

Myslím si, že každý z nás zná člověka, který byl starý, když jsme byly děti. Oni na svět koukají jinak. Generace sem, generace tam, co je 20 let?

Já mám také takovou oblíbenou babičku, už když jsem chodila s partou na koledu, byla hodně stará. Teď, když mám děti a ony chodí koledovat, pokaždé se ptám na její zdraví. Mají ji i povinně pozdravovat. Když byly děti malé, chodila jsem s nimi jako doprovod a zase jsem si to užívala, jako by těch 20 let ani neuplynulo. Zazvonily a ta nejúžasnější babička s pracně nazdobenými vajíčky, otevřela a povídá: " Jen mě dětičky pěkně vyšupejte, ať vám do roka neuschnu."

Už se nemůžu dočkat Velikonoc, první, co mi děti nahlásí "doufám" bude: "Mami, mami, ta je tak stařičká a TAK milá….a pozdravovaly jsme ji."

Foto Zbyněk Hozák

K této fotografii se vztahují autorská práva

Se svolením autora