Úchylačka

Pomalu, ale jistě přicházím k poznání, že nevíš dne ani hodiny, kdy zase jednou budeš za vola.

Ano, je jaro a já se raduji z probouzející se přírody, veselých zvířátek a sluníčka.

Minulý článek o kravách a teď pro změnu vůl, nemůžu si pomoci, vhodnější slovo jen těžko hledám.

Moje kamarádka chtěla nedávno poradit s prací na téma "špatné porozumění" a já ji z fleku převyprávěla tuto moji vlastní a jedinečnou příhodu.

Pražské školky, to je terno. Na silné ročníky našich dětí Praha nebyla připravena. A boj za "dobrou" státní školku vyžadoval tvrdá ramena.

Samozřejmě tu byly i školky soukromé, kde však 20 000,-Kč měsíčně byla normální sazba. Můj výborný kamarád do takovéto školky svoji dcerušku dával. "Co tam holka baští?" ptala jsem se ho jednou ze srandy, "Kaviár?" dodala jsem ihned. Zašklebil se na mě a povídá: "Víš, jak je to dokonalý, mám ji pořád na očích."

Vůbec jsem nechápala, o čem mluví. Potom mi to vysvětli: "Školka má skvělé strategické místo, je umístěna v nitru business bloku." Něco jako dvorek u činžáků pro nás ostatní. Takže páni manageři a topmanažeři mohli sledovat svůj pokládek vlastně celý den z okna. Nabídka - poptávka, někdo to měl v hlavě dobře vymyšlené. Proč ne?

Já svou dceru přihlásila do školky, která je nejblíže našemu domu. Ve školce, kde chodil syn, mi řekli rovnou: " Až za rok." Byla to státní školka s "dobrým" jménem. Jenže to se mi čekat nechtělo, hlavně už dcera kolektiv chtěla, protože od 3 let chodila 2x týdně do soukromé, abych já mohla do práce.

Zvažovala jsem tedy výběr, buď nastoupí ve 3,5 letech kdekoliv, nebo ve 4,5 do výborné. Měla jsem rozhodnuto a zapsala ji u nás. Výsledky o přijetí měly být za 14 dní na nástěnce školky.

Po čtrnácti dnech jsem se vyrazila podívat. Ze školky akorát vycházela paní s holčičkou a tak jsem se jí zeptala: "Dobrý den, prosím Vás, kde je nástěnka?" Pěkná paní se na mě mile usmála a povídá: "Nástěnka je na zahradě."

Suverénně jsem si otevřela závoru a vstoupila na zahradu školky. Kráčela jsem bez zaváhání a okukovala různé části budovy. Desítky dětí si tu spokojeně hrály.

Nikde nic, začala jsem koukat i do různých zákoutí. "Co je to za zvláštní školku, že tu nástěnku takto ukrývají?" honilo se mi hlavou.

To už mě začalo sledovat z povzdálí několik učitelek. "Co tady chcete?" zakřičela jedna z nich.

"Já hledám nástěnku" odpovídám po pravdě avšak už značně vytočeně. Tři učitelky se na sebe významně podívaly. "A to ji hledáte na zahradě?" táže se jiná a měří mě pohledem od hlavy až k patě. "Jo," odseknu vztekle, "nějaká paní mi řekla, že je tady."

Evidentně mi nevěřily a přemýšlely, co dál. Zeptala jsem se, kde tedy je ta nástěnka. Jedna z nich mě šla neochotně vyprovodit a nástěnku s výsledky mi ukázala.

Vlastně je dobré, že si všímají, když to tak vezmu.

Přečetla jsem si, co mě zajímalo a šla domů. Dceru přijali. Stále jsem nechápavě kroutila hlavou, co to bylo za ženskou, co mě poslala na zahradu. Byla jsem tam jako nějaká úchylačka. Vždyť vypadala tak seriózně. Na toto rozuzlení jsem nemusela čekat dlouho. Po cestě domů je cukrárna a před ní jsem je potkala. Maminka s holčičkou…… mluvily plynně rusky.

Dostala jsem záchvat smíchu. Ona myslela, že hledám NASTĚNKU. Děti přece byly na zahradě.

Kdybych hledala Ivánka, tohle by se rozhodně stát nemohlo…..

Foto Zbyněk Hozák

K této fotografii se vztahují autorská práva

Se svolením autora