Manžel s mou kamarádkou

S muži je to jako s dětmi, i ten nejsilnější muž je ve skrytu duše dítětem. Na některém to vidíte na první pohled, jiní to zarputile tají. "Vývoj osobnosti muže je ovlivněn do čtyř let věku," to se píše v knize o vztazích, kterou jsem četla předevčírem. Je vydaná vloni.

Stejně tak "Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce" je název úžasné knihy R. Fulghuma z roku 1988, kterou jsem četla v pubertě a velmi ovlivnila (utvrdila) můj názor na muže.

Už dávno prostě nelítám v oblacích. Sice "trochu" závidím, ale alespoň chápu.

Někdy jsou naše vztahy tak šílené, že pochopení rozhodně není samozřejmostí.

Tak teď už další pravdivý příběh. (Takto mi ho dnes vyprávěla má kamarádka.)

"Jeli jsme na prodloužený víkend. Já s manželem a naši kamarádi, také manželský pár. Děti zůstaly s prarodiči doma.

Nebyla to akce "romantika", ale spíš taková zkouška. V létě jsme chtěli společně projet Francii a tak jsme si z půjčovny vzali obytné vozy, přesně takové, které jsme plánovali na léto.

Nejvyšší luxus, ale je to fakt velká kráva, nevěděly jsme, zda to naši chlapi vůbec uřídí. Zaparkovali v kempu v Jižních Čechách, a měli toho plný brejle. Dvě stejná auta, pěkně vedle sebe. Evidentně si oddechli a otevřeli si dobře vychlazené pivo (vozy mají snad všechno vybavení) a pak další a další.

Já s kamarádkou jsme popíjely víno vevnitř obytného vozu a vášnivě jsme diskutovaly o plánované cestě. Čas rychle ubíhal. Vyšly jsme ven zjistit, zda naše drahé polovičky nechtějí společnost.

Už při prvním pohledu nám bylo víc než jasné, že noc bude doprovázena zvukovými efekty (chrápání se řadilo ještě mezi ty příjemnější). Chlapi si otevřeli k pivu i whiskey. Raději jsme šly alespoň něco naspat, jenže než jsme splnily všechny večerní rituály (v neznámém prostředí, to je časově náročnější), bylo po půlnoci.

Kamarádka to zvládla dříve, zalehla a usnula. Já nemohla vůbec zabrat, když jsem slyšela kolem jedné hodiny šramocení, dělala jsem, že spím. Sprcha, kroky, hrabání po posteli.

Můj muž našel pyžamo složené pod polštářem (jako vždy). Najednou hlas: "Můžeš mi laskavě říct, co jsi mi to vzala za pyžamo, vždyť mi je totálně malý. No to by mě zajímalo, v čem si to zase prala a na kolik? V tom spát nebudu, mám to zařízlý úplně v zadku!"

Nestačila jsem ten monolog vůbec přerušit, hlas byl jasný. Otočila jsem se a povídám mu, že jeho obytný vůz je ten druhý. Oba jsme pak společně přešli vedle. Jeho žena a můj muž blaženě spali.

Mému to pyžamo lehce plandalo, ale evidentně mu bylo příjemné. Trochu se lekli, já jsem sice postupovala velmi láskyplně, avšak oba byli zaskočeni. Odvedla jsem si ho "k nám" a pomohla mu s výměnnou pyžam, druhé jsem pak odnesla vedle do vozu.

Dva na chlup stejné vozy, dvě místa v posteli blíže vchodu, dvě pyžama pod polštářem, jen velikost nočního úboru zradila (prozradila)" vyprávěla mi moje kamarádka.

Konečně jsem se od srdce zasmála....díky za skvělou story.

Mohu jen dodat: "Je dobře, že oba pánové jsou (od mala) zvyklí spinkat v pyžamkách, nechci ani domýšlet, co všechno se mohlo stát."

Foto Zbyněk Hozák

K této fotografii se vztahují autorská práva

Se svolením autora