D1

Již od včerejška jsou obrovské problémy na D1. Dálnice byla uzavřena a bohužel si nehody vyžádaly i lidské životy. V září jsem napsala článek na téma naší dálnice http://janabruzkova.blog.cz/1909/tankodrom-d1 a myslím, že bychom měli na tento problém poukazovat častěji. Možná se pak začne něco dít. Ztracené lidské životy to sice zpět nevrátí, ale třeba jich nebude přibývat.

Jak jsem ráno viděla zprávy přímo z místa dění, vzpomněla jsem si na osobní zážitek z nehody. Stalo se to před pár lety v době adventu. Silnice klouzaly a D1 nebyla výjimkou. Jela jsem do práce v lehkém oděvu a vůbec mě nenapadlo, že dálnici můžou na několik hodin uzavřít.

Měla jsem čekat i neočekávané a jak mi pokaždé radí tchýně: "V kufru máš mít, holka, vždy něco teplého na sebe a svíčku." Co bych za to tenkrát dala. Přijela jsem k nehodě jako jedna z prvních. Kamion nejmenované mezinárodní dopravní firmy, který převážel nové osobní automobily, naboural do českého kamionu se železem. Některé železné tyče přesahovaly menší kamion a měly na sobě vybledlý červený praporek. Kamion začal brzdit tak silně, že se přívěs zkroutil přes všechny pruhy dálnice a naboural do svodidel. Kabina řidičů se nabodla na roxory. Jeden z řidičů prolétl sklem a byl zraněn, druhý se jen bouchl, poškrábal a utrpěl šok. Takže vlastně "štěstí".

Český kamioňák zavolal policii a záchranku, která v protisměru přijela skoro ihned. Bylo to místo, kde je nemocnice i stanice záchranky blizoučko. Policie ještě nedorazila, když jsem se rozhodla, že vylezu a nabídnu své překladatelské schopnosti. Z gest českého řidiče jsem totiž pochopila zoufalství. Zahraniční řidič byl v šoku a pořád se ptal na kolegu, kam ho vezou, jak mu je a tak. Zavolala jsem na záchranku s otázkou na jeho stav a kam ho vezou. Pak jsem telefonovala na ambasádu a sdělila celou situaci a nakonec jsem ze svého mobilu volala i přepravní zahraniční firmu. Teprve pak se mladý řidič, trochu uklidnil. A to už dorazili policisté s milionem otázek a v zápětí i několik hasičských vozů. Měla jsem tenounké kožené boty a tenké plátěné kalhoty, tričko a bundu nebundu. Jiného překladatele nevezli a čekání na něj je prý minimálně hodinová záležitost a tak jsem se po vyplnění potřebných formulářů této funkce ujala.

Zimou jsem se klepala jako ratlík. Když to uviděl jeden z hasičů, doběhl mi pro hasičskou uniformu včetně bot. Jaká to byla úleva, netušila jsem, že je tak těžká. A pak už jsem jen řešila s řidičem otázky na střídačku od policie a od hasičů. Ještěže mi technické věci nedělají velké problémy ani v cizím jazyce, nikdy nevíte, co a kdy se vám v životě bude hodit.

Smekám před policisty i hasiči. Viděla jsem jejich práci a nasazení opravdu zblízka a mohu potvrdit, že dělají, co můžou. Pak přišli reportéři z několika televizí. Mladík viník se se souhlasem ukryl do mého auta, byl hodně unavený, lehce zraněný, a stejně by jim nerozuměl.

Překládat bych musela já. A to se mi vážně moc nechtělo. Mohla jsem si udělat svělou reklamu, pěkně se zviditelnit, jenže mám nějaké zásady. Proto se reportéři museli spokojit s lidmi za páskou. Nikdy bych nevěřila, že se může strhnout bitka při otázce: "Jak se cítíte, když jste o vlásek unikli smrti?" Lidé se překřikovali, štouchali a strkali. Všichni chtěli povědět své pocity celému národu v hlavních zprávách. Vždyť uzavření nejdůležitějšího tahu, to už je něco.

Po třech hodinách kamion srovnali, já podepsala papíry o správnosti překladu, sundala skafandr a jela do práce.

Mezinárodní dopravní firma mě posléze několikrát kontaktovala. Chtěli by mi poděkovat a revanšovat se, ale udělala jsem jen to, co by udělal v danou chvíli každý.

Foto Zbyněk Hozák

K této fotografii se vztahují autorská práva

Se svolením autora