Lehkomyslnost

Skoro v každé rodině bychom našli nějakého domácího mazlíčka. Zvířata si do domácnosti pořizujeme pro vlastní potěchu, ale také proto, aby si naši drobečci, naši následníci uvědomili zodpovědnost. Péče o druhé se nejlépe učí již v útlém věku. Pokud nenakrmí rybičky, nedoplní vodu křečkovi, nevyvenčí pejska, rychle poznají vážnost svého pochybení. My dospělí máme potom větší šanci, že nám jako starým a nemohoucím donesou skývu chleba, léky či jiné nezbytnosti.

S pořízením zvířátka se dítě učí nebýt sobecký. Občas na to nějaká němá tvář dojede. Na nás je bezesporu dohled, avšak oči mít všude nemůžeme. Milá dítka to po čase začne otravovat a zdržovat. Někoho dříve, někoho později. Hrát by si chtěly, starat se ne. I domácí mazlíčci mají nárok na soukromí. Zvířátka se častokrát schovávají, když vidí přicházet malého člena rodiny a to už bychom měli zbystřit. Jejich zázemí je pro ně nesmírně důležité, proto má můj pes pomalu v každé místnosti boudičku. Pořizovala jsem ho k "malým" dětem.

Zrovna včera jsme s dcerou na toto téma zabrousily a já jí vyprávětla:

"Když jsem chodila na základku, kamarádila jsem se s Hankou. Moc si přála papouška. Rodiče jí ho tedy pořídili. Po čase dívenku omrzel a zdržoval. Měla ho krmit, pouštět a čistit klec. Dost na to kašlala a raději běhala venku. Jednou už jí matka dala "nůž na krk" a ona musela splnit své povinnosti. Šla jsem tenkrát po škole k nim a byla přímým svědkem celé události. Měla ho prvně vypustit, potom vyčistit a pak nakrmit a dát vodu. Jenže milý papouch nechtěl ven ani za živého boha. Bránil se a kloval. Tak ho tam nechala a začala klec čistit. Místo aby dolní díl vysunula a vysypala, strčila hadici od silného luxu přímo do klece. Papoušek vyšiloval a začal po kleci poletovat. Samozřejmě náhoda blbec se stala. Vysála omylem i papouška. Strašně se zděsila a začala brečet. Vzlykala a koukala, jak je zaseknutý v hadici. Vyčuhovala mu pouze hlavička, vše ostatní bylo v kovové trubce. Dělaly jsme, co jsme mohly, nakonec se nám ho podařilo zachránit, ale neměl zadní ocas.

Jenže, nejsou to jen děti, které, někdy pochybí. Má známá vyhrála papouška i s klecí v tombole na mysliveckém bálu. Bylo to někdy v únoru. Když ji na bál přivezli, měla lodičky na vysokém podpatku a krásné dlouhé šaty. Jenže když ve čtyři ráno z kulturního centra vycházela, napadlo snad metr sněhu. Společensky unavená dáma se rozhodla použít taxislužbu. Nepřijeli, měli toho ten večer moc nebo to pro ně nebyl kšeft. Nechtěla čekat kdovíjak dlouho, proto se rozhodla trochu se nadechnout čerstvého vzduchu a pokochat se tou bílou krásou. Domů to má jen kilometr po osvětlené, avšak toho večera ještě neodklizené cestě. Nic moc na její lodičky, ale, co naplat. Brodila se sněhem a k tomu všemu táhla velkou klec s výhrou.

Myslela, že to dá. Nedala.

Někde v půlce cesty upadla, klec se jí celá zabořila do bílé peřiny. Jen si to představte. Jak z klece vysypat sníh? Třásla s ní. To prakticky nejde. Lovila prý ptáčka tenkrát rukou po kleci, byl celý obalený sněhem. Strčila chudáka polozmrzlého do kabátu a vydala se opatrně k domovu. Přežil, jenže peříček měl už navždy poskromnu. Tato dáma je velikým milovníkem a zachráncem zvířat. Byla to prostě "blbá náhoda", kterou si dlouho vyčítala."

A do třetice jsem jí povídala příběh přímo o sobě.

"Ve dvaceti letech jsem si pořídila zakrslého králíčka. Vás jsme ještě neměli. Co jsme však doma měli, bylo hodně kytek. Zda jsou jedovaté, jsem nikdy nezjišťovala. Sama jsem si je nekupovala, dostávala jsem je k svátkům i narozeninám. A to se neptáte a negooglíte. Milého králíčka jsem pouštěla z velké klece jen pod dohledem. Vždy ho zajímaly pouze naše kabely, které blesku rychle překousával. Jednou však dostal chuť na něco zdravého a v sekundě sežral velký list difenbachie.

Volala jsem ihned na veterinární pohotovost. Prý ať ho tam ani nevozím a pěkně se s ním rozloučím. Nenechala jsem se odbýt a chtěla znát způsoby záchrany. Vzhledem k žaludeční soustavě králíků, to z něj prý už nejde dostat. Mohu zkusit ho prolít olejem, nebo ho donutit spolknout velký kus másla. I pak jsou šance mizivé. Ani chvíli jsem neváhala a nalila do nešťastníka decku oleje. Byla jsem šťastná, přežil!

Následkem však bylo, že byl šílený a navždy mě nenáviděl. Krmila a mazlila jsem ho v lyžařských rukavicích. Od táty se nechal. To byla velká králičí pomsta. Vyskakoval 1,90 vysoko a jednou dokonce skočil z balkónu v prvním patře a byl v pohodě. Jeho tuhý kořínek byl věhlasný. Ve čtyřech letech jsem ho dala do chovné stanice. Byli z něj totálně nadšení a já se zařekla, že zakrslého králíka si už nikdy nekoupím. Nikdy neříkej nikdy. Nekoupila, dostala. Přímo se k nám prokousal, ale to už přece víš."