"Hrůzy a újmy"

Málokdo je spokojen se svým tělem, většinou bychom z fleku vyjmenovali hned několik úprav k obrazu svému. Stále více žen i mužů nejen jmenuje, ale i koná. Doufají v lepší zítřky, věří, že jim krásné tělo pomůže dosáhnout harmonie a štěstí. Není to však pravdou. Kolikrát jen pozoruji krásného muže s ošklivou a tlustou dámou. Takových párů je k vidění mraky a všechny tyto ženy mají něco společného - sebevědomí.

Vždycky chceme, to co nemáme, a kdybychom to měli, tak to nechceme. To už je lidské prokletí. O jednom takovém extrému Vám teď napíšu, doufám, že obě našly své "místo pod sluncem".

Ve třídě na základní škole jsme měly dvě zvláštní holky. Dívky trápil velký problém zvaný "jídlo". Hana vážila v páté třídě něco kolem 90kg a Miluška měla stěží 19kg. Byly to nejlepší kamarádky a seděly v lavici hned za námi, tudíž jsem byla přímo účastna jejich diskusí.

Hana pocházela z tlusté rodiny. Měla tlustou mámu, tlustýho tátu, tlustou babičku i tlustého dědečka. Když jsem u nich byla na návštěvě, jejich domov se podobal velké cukrárně. Tak mi nezkoušejte tvrdit, že je to genetika.

"(Ne)normální přežírání", bych to nazvala.

Naopak Miluška byla holčička dvou chirurgů. V jejich luxusní vile na Vinohradech nikdy nikdo ze třídy nebyl. Dovedu si však živě představit pytle zdravých semínek, mísy s ovocem všeho druhu, sušené plody a čerstvou zeleninu v jejich prostorné jídelně.

Paní učitelky měly smysl pro humor, nebo pouze jednaly z praktického hlediska, když dívenky posadily k sobě. Tím začalo pevné a dlouholeté přátelství.

Jejich váhové problémy museli řešit obvodní lékaři, a proto obě jezdily 1-2x ročně na povinné ozdravné pobyty. Většinou se konaly ve stejnou dobu, ještěže ne na stejném místě, to by psychicky kdekdo neunesl. Stačilo, když přijely a jedna druhé vykládaly ty hrůzy a újmy, které zažily.

"Bože, to bylo šílený! Umírala jsem čtrnáct dnů hlady! Furt nám dávali dušenou zeleninu, rýži, vařené brambory a dušené maso. Bez tatarky! Bez majonézy! Bez dressingu! Dokonce i bez kečupu! Vždyť to se nedalo ani spolknout, a když už jsem prosila o přídavek, dostala jsem salátovou okurku nakrájenou na délku. Tou nás krmili každý den o svačinách společně s oloupanou mrkví, no takovou tou, co dáváme na sněhuláka. Chápeš to? Nenastrouhanou, bez šťávy, bez cukru, bez medu! A vůbec, vůbec tam nebylo nic sladkého.

Když jsme po týdnu dostali jablko, myslím, že jsem ho snědla i s jádry. A pití jsem myslela, že ani nepřežiju. Voda, voda a zase voda. Měla jsem peníze, ale nebylo, co si za ně koupit. Vůbec žádný automat v hotelu nebyl ani na colu.

V okolí jen kopce a hory, prostě samota. Do těch kopců nás honili dvakrát denně, jako stádo krav. Myslela jsem, že to bude můj konec. Píchalo mě, dech mi nestačil, prostě HRŮZA!

A jak ses měla ty Miluško?" povídala malinko zhublá Hana.

"Ani mi nemluv, katastrofa! My jsme pořád žrali, jako vážně, tomu se nedá říkat jedli. Mě ti bylo tak zle a úplně do breku. Vždyť to se pak nedá ani usnout, když ti je těžko. Břicho mě tlačilo čtrnáct dní. Dokonce nás dávali po obědě spát jako ve školce. A ty tučný jídla, fuj. Připadala jsem si jako železnej robot promazanej olejem. Hnus fialovej!

Nedopřáli nám žádnou pořádnou aktivitu. Nejraději bych od tamtud utekla a utíkala a utíkala. A pití bylo sladký jako cecek až se mi huba lepila. Musela jsem tajně chodit na záchod pít vodu, jinak bych to nedala. Představ si, že nám řekli, že tu není pitná voda, prý jen na zuby ji můžeme používat. Bylo mi to šumafuk, stejně jsem ji pila. A taky mě bolelo břicho a měla jsem průjem. Pak jsem to jídlo začala házet pod stůl. Bála jsem se, aby mě nenačapali, takže jsem ho vždycky rychle někam odkopla.

To mě zachránilo! A o sladkým ti raději vypravovat nebudu, už NIKDY nechci vidět zákusky! Jsem ráda, že to mám za sebou." dovyprávěla Miluška, která lehounce zaplnila prostor mezi vyčnívajícími žebry.

Hana si utřela sliny a obě se na sebe smutně podívaly. Vzpomínám, jak jsme se na ně já i druhá blonďatá hlava otočily se soucitným pohledem.

Foto Zbyněk Hozák

K této fotografie se vztahují autorská práva

Se svolením autora