Prokletí jménem…

Každý máme něco, co nám nedá spát. Nějaká debilní nedosažitelná meta. Je vtipné, že nás to i po delším časovém odstupu dokáže pěkně dožrat.

Když jsem byla malá, dědila jsem oblečení po starší sestře. Nebyly to zrovna pěkné módní kousky, ale vzhledem k tomu, že většina našich matek nakupovala ve stejném oděvním obchodu, dalo se to přežít. V dobách minulého režimu chodily pěkně oblečené jen děti vexláků nebo děti z rodin, které měly styky se zahraničím.

Má druhá blonďatá hlava (nejlepší kamarádka od pěti let) patřila do skupiny druhé. Vedle ní jsem si vždy připadala jako hastroš a myslím, že jsem nebyla daleko od pravdy. Tak zhruba ve třetí třídě jsem to začala řešit.

Výsledkem bylo, že jsem po většinu dětství nosila její oblečení, které mi přesně padlo. Když jsme v patnácti letech začaly chodit na brigádu, mohly jsme si koupit kdeco. Já si skvěle naplnila šatník a zase jsme střídaly oblečení i doplňky.

Předevčírem jsme společně navštívily pražské obchodní centrum. Koukaly jsme po pěkném kabátu. Obě jsme se chytly za stejný károvaný a jednohlasně pronesly větu: "Ten jsem měla!" Koukly jsme se na sebe a dostaly záchvat smíchu. Ona tvrdila, že byl její a já taky. Uplynulo už hodně času, prostě nám to splynulo. Nosily jsme ho obě, zda byl její či můj. Uvědomila jsem si, jak moc je skvělé mít někoho takového.

Pak jsme zašly na kozačky. Konečně se mi jedny zalíbily na první pohled. Nechala jsem si je přinést a začala zkoušet a v tom to přišlo. Zlost, která mě provází celým životem. Prokletí jménem KOZAČKY.

Začalo to už ve druhé třídě, tenkrát jsem podědila odporné hnědé kozačky po sestře. Kdo ví, zdali byly nové, nebo došly od vzdálených sestřenic z Brna. Každopádně byly velikostně tak 35 a já je nosila od 2-5 třídy. Co dodat? Prvně jsem z nich vypadávala a pak je ani nedopnula.

Ony vlastně ani pořádně zapínat nešly. Starý zip se zadrhával, když mrzlo, jednoznačně zamrznul a nešlo s ním hnout ani tam ani zpět. Takže jsem v šatně vždycky nedobrovolně trávila horu času. Nenáviděla jsem je. Pak mi babička poradila, ať zip namažu mýdlem. Normálně tvrdým mýdlem v zapnutém stavu, že to pak "prý" bude klouzat líp. Měla pravdu. Od té doby jsem stále v zimní bundě nosila kousek mýdla. Jojo, kdo maže, ten jede.

S prvními vydělanými penězi jsem vyrazila do italské obuvi v centru a chtěla si pořídit ty nejluxusnější kozačky. Všechna obuv se pohybovala od 3-10 000,-. Konečně jsem byla na dosah dětského snu.

Jenže ani jedny z této prodejny jsem přes lýtka nedopnula. Od mládí jsem se věnovala sportovní gymnastice, takže sval tam prostě mám, co naplat. Italské uzoučké nožky mít nikdy nebudu. Koupila jsem si tam tedy polokozačky a polosmutně odešla domů.

Asi po dvou letech jsem pokus opakovala v jiném kvalitním obchodě s kozačkami. Jasně mohla jsem jít k Vietnamcům a určitě bych se do nějakých elastických nebo koženkových narvala, ale to jsem nechtěla. Kozačky italské, auta německá. Netoužím po hoře krámů, ráda si vybírám a pak to nosím déle.

Objevila jsem ty nejkrásnější kozačky na celém světě a…dopnula jsem jednu. Každý máme jednu ruku, nohu větší než druhou. Praváci pravou, leváci levou.

No a tak jsem si je koupila, ke štěstí mi však chyběly 3-4 centimetry. Prodavačky mě ujišťovaly, že pravá kůže vždy povolí. Každá, kromě této. Byla jsem dáma v kostýmku s nezapnutou kozačkou.

Po čase mě to natolik rozčilovalo, že jsem je nosit přestala. Od té doby jsem vyzkoušela hodně párů. Samozřejmě jich hodně zapnu, ale ty které se mi OPRAVDU líbí, ty nezapnu NIKDY.

Foto Zbyněk Hozák

K této fotografii se vztahují autorská práva

Se svolením autora