Koronavirus po Česku

Buď moc koukám, nebo moc přemýšlím a nebo obojí. No řekněte sami.

Včera v podvečer jsem se vracela domů (autem) a proti mně na dvouproudové pražské silnici šly dvě ženy. Nebyly to však obyčejné ženy, které se snažily skoncovat tímto způsobem se svým "bídným" životem, i když skoro se jim to povedlo. Byly to ženy bez řidičského oprávnění či bez automobilu, snažící se zabezpečit svou rodinu před příchodem "horších časů" způsobem fyzicky náročným a velmi netypickým.

Vezly dva totálně přeplněné a neovladatelné vozíky z Lidlu. Letmo jsem viděla horu balených vod plus základní potraviny. Všichni řidiči měli co dělat, aby se jim bezpečně vyhnuli. Co je k tomu vedlo, vím přesně. Chodník je v té části velmi nerovný a přetížené vozíky zapadávaly kolečky do děr. Silnice je nová a hladká. Asi si riziko moc neuvědomovaly, ale bylo to vážně o hubu.

Před pár minutami mě opravdu doslal jiný pohled. Ani za nic na světě bych to nevyfotila, avšak bylo to nesmírně silné. Takováto fotka by byla odstrašující příklad, uvědomění, jak moc silná zbraň je strach.

Žena kolem šedesátky jela s "takovýmto" nákupem na invalidním vozíčku. Na klíně měla dvě plné banánové krabice s kartonem mléka, balení mouky, cukru atd. Na bočnicích měla pověšené balíky vod. Nemohla vůbec vidět, nechápu, jak řídila.

Do třetice ještě uvedu, že když jsem předevčírem přišla ráno do dětského pokoje, našla jsem na zemi vystříhané potraviny z letáků. Raději jsem se v tom moc nedloubala, ale bylo mi to jasné. Děti nejsou blbé. Vnímají, co se děje. Když vidí stav v obchodech, slyší nás dospělé, odposlechnou pasivně zprávy, poberou to po svém.

Prosím lidé, klíííííd, nechci někoho přejet!