Osudné...

Stále na nás kouká to dítě s červeným pozadím. Torza obrázků blog.cz. Dost smutné a proto jsem se rozhodla trochu odlehčit napjatou atmosféru a napsat na toto osudné, možná poslední téma týdne.

Ve mně je dítě až moc, občas přemýšlím, kde se sakra schovává ten zodpovědný dospělák, jehož datum narození mi straší v občance. Chybička se vloudila.

Dnes jsem šla na procházku s karamádkou. S sebou jsme vzaly provzdušnit i mou dceru a jejího syna. Kluk povídá: "Mami, natoč mě na sekvence při přemetu, jo?" Kamarádka ztěžka oddechla. Já se ihned nabídla, sportovní výkon natočila a od srdce pochválila.

"Teto, nechceš taky?" tázal se mladý akrobat. "No vlastně, proč ne?" zněla má odpověď. Přemety tedy běžně na procházkách nedělám, jenže to sluníčko přímo vybízelo k něčemu výjimečnému. A navíc, vždycky chodím ven se psem většinou sama a mám v ruce vodítko, takže to akce tohoto typu přímo znemožňuje. Prvně bych ho musela někam uvázat a teprve pak dělat přemety. No, kdybych se třeba nedej Bože zranila, už mi není 15 let, tak mi nikdo nepomůže, můj pes stále mobilní telefon neovládá a navíc by byl přivázaný. Prostě dnes byla jedinečná příležitost na přemety. Někdo podržel psa, někdo točil telefonem a někdo točil očima, že už mi totálně hráblo.

Vystřídali jsme tři různá místa a přemety bez úhony zvládli. Asi mládnu, jenže občas... trochu moc.

Předevčírem jsem už podruhé ztratila čepici. Ježíšek přinesl mně i dceři stejné stříbrné čepice. Moc se nám oběma líbily, ale já ji ztratila. Vážně, nechápu jak. Bylo mi to moc líto, proto mi dcera půjčila svou. Dávala jsem na ni pozor, avšak najednou nebyla ani ta. Prohledala jsem kde co. Obešla místa, na kterých jsem se zdržovala, ale bezvýsledně. Po obou čepicích se slehla zem.

To jsem holce přiznat nemohla. Po ní vyžaduji zodpovědnost a sama jsem nepozorná a nezodpovědná. Čepici jsem měla JEN půjčenou. Rychle jsem objela obchody a našla úplně stejnou čepici. Chtěla jsem koupit dvě, ale byla poslední. Spadl mi kámen ze srdce.

Povídám to celé kamarádce a ona nechápe. "Prostě mi vypadla z kapsy nebo z auta, to se někdy stane," říkám já. V tu chvíli mi vytane na mysl její mladší syn, který každou čepici sundal a nenápadně vyhodil z kočárku. "Jsem jako Vašík!"povídám. Obě dostáváme záchvat smíchu, úplně vidíme, jak vztekle odhazuji čepičku z auta. Kamarádka mi pohotově nabídla, že mi k další čepičce přišije šňůrky na zavázání pod bradičku. Nakonec dodala: "Buď ráda, že nevyhazuješ i botičky, to by bylo finančně náročnější." Její syn to tak dělal.

Takže buďto mládnu nebo senilním. A ještě musím dodat na svou obhojobu, že jedna ze ztracených čepic se dnes objevila zapadlá v autě, hurá, máme zase dvě.

..kdo říká, že neumím telefonovat?