POKROK

Doba se mění, to všichni víme, vše je dokonalejší, modernější a funkčnější.

Funkční helmy se zabudovanými brýlovými kšilty slibují viditelnost až za hory, funkční prádlo zahřeje a odvede váš pot do jiných dimenzí, funkční bundy vydrží i Krakonošovy nálady. Hektolitry vody mohou stékat po vašem oděvu a ani vichřice si na vás nepřijde. Funkční kukly s dírkami na nos, (opravdu jsem sledovala, jak si jeden mladík pracně urovnával dírky kukly s dírkami nosními celou cestu v kabince, dalo mu to zabrat a pohled na něj byl vážně nevalný).

A stejně pod tím vším jsou jen lidé. Lidé mačkající se, nadávající a často i vzteklí. Začala jsem v myšlenkách srovnávat, co lyžařský pokrok dal a vzal, v tom do kabinky přistoupila "nádhera". Líbeznost sama. Předlouhé řasy se jí sotva vešly pod kšilt helmy, bílý lyžařský úbor kombinovaný pravou kožešinou působil velmi luxusně. Vše včetně rukavic měla bohatě zdobené blýskavými kameny. Evidentně patřila do Aspenu ne do Krakonošova. Když jí zazvonil telefon, mluvila plynně rusky.

Při výjezdu z lanovky jsem se setkala s dalším zahraničním návštěvníkem našich hor. Východní němec, který měl pravděpodobně tráboše na dolním parkingu si hrál na machra. Bez servítek zastoupil kamarádce cestu, a jeho syn do ní ještě strčil, protože nechápali, pokyny rolbaře. Začala jsem mu to vysvětlovat, ale on na to "Sprecht Deutsch". "Na to ti se.. Bílý Tesák", myslela jsem si a zkusila to anglicky, marně. Při další jízdě kabinkou si k nám přisedl muž. Dcera pronesla: "Mami, tady šíleně smrdí alkohol". Mladý lyžař se omluvně podíval a povídá polsky: "…šlivovice". "Aha, no nazdar," pomyslela jsem si.

Za mých mladých let se na vleky čekaly dlouhé fronty, to mé děti už skoro neznají. Dále třeba. Toužili jsme po růžové pomě a dělali jsme vše proto, aby na nás matematicky vyšla. Většinou byly modré a růžových se vyskytovalo jen poskromnu. Kdo ji dostal, byl král. Stejně tak, kdo jel na kotvě s číslem jedna, měl slávu jistou. Má dcera si stěžovala, že ty nevyhřívané sedačky jsou velmi nepříjemné. Pokaždé odseknu: "Buď ráda, že jedeš." Nemůžu si pomoct.

Ale oni už vyrůstali v jiné době. Jasně, také je mi příjemnější, když se mi mokrý zadek ohřívá cestou nahoru. Nejsou blbý, to ne.

Pak se to stalo, jasné znamení, že mám své úvahy zveřejnit. Další jízdu kabinkou jsme měli prazvláštní společnost. Přisedli k nám lyžaři. Dala bych ruku do ohně, že prošli časoprostorem. Dva muži kolem šedesáti pěti let s originální drahou výbavou z let osmdesátých minulého století. Lyže, vázání, hůlky, přeskáče, šponovky, rukavice, čepice i lyžařské brýle. Vše ve stavu "jako nové". Neskutečné, dokonce oba měli i hustější knírek. Okouzleně jsem je pozorovala.

Napadlo mě, zda se někde nahoře nenatáčí "retro film". Nenatáčel, každopádně tito MUŽI měli obrovský úspěch u širokého okolí. Připadala jsem si najednou strašně nudná a nevýrazná. Častokrát jsem jela s medvědy, čerty, koalami, prasátky, jednorožci, králíky, tygry, prsaticemi, (fotka nahých ženských ňader na bílém obleku), avšak retro muži byli top, byli prostě opravdoví.

Stejně všechny zmíněné spojuje "láska k horám".

Ať už se vývoj lyžařského sportu posune kamkoliv, je to vždy jen o lidech, kteří se schovávají pod svými "úbory".