Otroctví
Každodenní radost je nutností, je vážně potřebná pro naši zdravou mysl. Dnes jsem se opravdu od srdce zasmála, nejenže mi syn vyprávěl několik dobrých vtipů, ale jeho úvaha mě pobavila o dost více.
Při utírání prachu vyprávěl vtipy, potom se zamyslel: "To by chtělo paní na úklid, co? Anebo dříve, jak měli lidé otroky. Takový otrok, to by bylo. No vlastně…..to by nebylo nic pro tebe mami, jako bez urážky." Koukala jsem na něj nechápavě. "Mami, ty bys byla schopna rozmazlit i toho otroka.
Úplně to vidím, ležící černoch u nás na gauči v ruce dálkáč a ty mu neseš bábovku se slovy: "Dejte si, pane otroku, dejte, to určitě vaši předkové nikdy neochutnali, oříšková, domácí, tak pěkně za maminku, za tatínka, za babičku, za dědečka, za brášku, za sestřičku……" Smíchy jsem je hroutila, má představivost mi poskytla úchvatný obraz. Asi má pravdu.
Včera jsem našla velmi starý dopis. Měla jsem ho položený na stole, když jsem před hoooodně lety přišla z práce domů. Intuitivně jsem si ho schovala, jako bych měla tušení, že jeho obsah bude pro mě jednou zarážející, šokující, vzácný nebo neuvěřitelný? V dopise stálo: "Miláčku, až přijdeš, nic nedělej, všechno zařídím a uklidím já, jen přijď za mnou ke "známým", čekáme na tebe. Miluji tě… podpis.
Děti nevěřícně četly. Ihned přihodily několik doplňujících otázek typu:
-Proč už tatínek uklízí jen v garáži?
-Co "všechno" dřív doma dělal?
-Proč už to nedělá?
Odpovědi raději nechtějte slyšet.
I když pravdivá by asi byla: "Ano, také jsem si ho rozmazlila, stejně jako vás dva, stejně jako našeho psa. Jen rybičky v akvárku byly ušetřeny mé péče, alespoň někdo…(mají setsakra štěstí, že bábovku nejedí)."
Každý je rád hýčkán, ale co, hlavní je, že stále je tu někdo, kdo se zeptá: "Nechceš pomoct?" a o tom to je.
Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora
Komentáře
Okomentovat