Pokora
Všechno v našem životě rozhodně není dokonalé. Kdyby bylo, tak bychom se šíleně nudili. Někdy se však nudíme, i když k dokonalosti máme hodně daleko. Nudíme se, nejsme spokojeni a hlavně, hlavně nám chybí pokora.
Před hodně lety jsem měla obchodní partnerku, která se vždy jednou za dva měsíce zdejchla na čtrnáct dní. Nyní jsem přesně v jejím věku a mohu konstatovat, že žila velmi zhýralým životem. Na druhou stranu smekám, jak byla tenkrát akční.
Dlouho jsem netušila, kam se vytrácí a ani žádný z jejích zaměstnanců neměl páru. Vracela se vždy klidná a šťastná, prostě malý zázrak při objemu práce a zodpovědnosti, kterou měla. Po docela dlouhé době jsem se od jejího manžela dozvěděla, že chodí do kláštera. Čekala bych tenkrát snad všechno, avšak klášter ne. Potřebovala v sobě znovu najít pokoru.
Dnes jsem s kamarádkou vedla ostrou diskusi o pokoře a ambicích. Podle mě to nejde proti sobě. Ano, když máš ambice, chceš stále víc, ale to neznamená, že nemáš pokoru. Můžeš být vděčný za všechno, co máš a chtít být ještě lepší, pokud své úspěchy umíš i použít ku prospěchu ostatních, tak to platí dvojnásob.
Bez moci totiž MOC dobra nevykonáš.
Před rokem mě okouzlil příběh mojí známé a zrovna jsem si na něj vzpomněla při psaní tohoto blogu.
Po osmi letech se rozvedla, nějak tušila, že chce víc, proto se i přihlásila na konkurz o skvělé pracovní místo. Vyhrála a tvrdě pracovala řadu let. V zaměstnání se setkávala s velice mocnými a vlivnými lidmi, do jednoho takového muže se i zamilovala a znova se vdala. Vzhledem ke skromným poměrům, ze kterých pocházela, se ocitla v říši divů. A to doslova.
Od svatby již uběhlo pět let a ona za tu dobu zvládla otevřít několik škol pro chudé děti na dálném východě. Určitě to tam nemá jednoduché a všechno dokonalé, ale ty úsměvy nadšených dětí mluví za všechno.
Kéž by i naše děti byly takto vděčné za nesčetné možnosti vzdělání, které se jim nabízí….
Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora
Komentáře
Okomentovat